Jejich setkávání zpočátku působilo téměř nesměle, jako by si znovu osahávali půdu pod nohama. Pavel přijížděl za Petrou, jindy ona k nim domů. Chodili na dlouhé procházky, vysedávali na lavičkách a dokázali si povídat celé hodiny. Často jen mlčky seděli vedle sebe a drželi se za ruce, jako dva lidé, kteří se bojí, že když sevření povolí, ten druhý zmizí.
Jednoho podvečera je Anna zahlédla na terase. Petra měla hlavu opřenou o Pavlovo rameno a dívala se někam do zahrady.
„Dvacet šest let,“ zašeptala Petra. „Ztratili jsme dvacet šest let.“
„Ne všechno je pryč,“ odpověděl Pavel klidně. „Pořád máme před sebou kus života.“
„Myslíš to vážně?“
„Nikdy jsem si nebyl jistější.“
Anna tiše ustoupila ode dveří. V hrdle ji pálilo dojetí. Našli se. Po všem, co se stalo, se k sobě dokázali vrátit.
Ivana mezitím zavolala Tomášovi dvakrát. Poprvé chtěla peníze — poslal jí jen menší částku. Podruhé se zeptala, jestli by se mohla vrátit.
„Ne, mami.“
„Jsem tady sama.“
„Byla to tvoje volba. Rozhodla ses pro lež.“
Od té doby už se neozvala.
Tomáš jí jednou za měsíc vozil nákup. Vracel se pokaždé zamlklý, s těžkým výrazem ve tváři. Jednou večer si sundal kabát a bez pozdravu řekl:
„Zestárla snad o deset let. Sedí u okna, kouká na zahradu a skoro nemluví.“
„Je ti jí líto?“ zeptala se Anna opatrně.
Zavrtěl hlavou. „Ne. Ale není lehké se na to dívat.“
Anna mu stiskla prsty. „Některé věci se odpouštět nemají. Když to uděláš, jen tím dovolíš, aby se zopakovaly.“
Uplynulo půl roku. Anna stála v kuchyni a krájela jablka do štrúdlu, když do místnosti vešli Petra s Pavlem, ruku v ruce.
„Anno, chceme ti něco říct,“ začala Petra nejistě. „Rozhodli jsme se vzít.“
Nůž se na okamžik zastavil ve vzduchu. „Opravdu?“
„Vím, že to může působit zvláštně…“
Anna je ale nenechala domluvit. Objala je oba najednou. „To je úžasné! Mami, mám takovou radost!“
Pavel ji sevřel trochu rozpačitě, ale pevně. „Děkuju, holčičko.“
To oslovení zaznělo prostě, bez okázalosti. A přesto v něm bylo něco, co Anně napovědělo, že právě získala otce.
Svatba byla skromná. Bílé růže, pár přátel, sklenky šampaňského. Pavel nepustil Petřinu ruku po celý večer. Když hrála stará píseň, tančili spolu a Petra mu s pláčem schovávala tvář na rameni.
Na podzim jel Tomáš za matkou naposledy. Vrátil se za tři hodiny. Sotva vešel, klesl na pohovku a zakryl si obličej dlaněmi.
„Co se stalo?“ přisedla si k němu Anna.
„Prosila mě o odpuštění.“
„A tys?“
„Řekl jsem, že já nejsem ten, kdo by měl odpouštět. Já nepřišel o dvacet šest let. A není na mně, abych rozhodoval.“
Anna přikývla. „To je pravda.“
„Ptala se, jestli by za ní mohl přijet táta. Aspoň jednou.“
„Co jsi jí odpověděl?“
„Že ne. Že už nikdy.“
Zvedl hlavu. Oči měl zarudlé. „Seděla na posteli ve starém županu. Ruce se jí třásly, vlasy úplně šedivé. V domě byla zima a cítil jsem vlhko. Díval jsem se na ni a říkal si: tohle je žena, která zničila tři životy. A teď zůstala sama v domě, který nenávidí, na místě, kterým pohrdala. A víš, co je nejhorší?“
„Co?“ zašeptala Anna.
„Že necítím žádnou lítost. Ani trochu.“
Objala ho pevně. „Nemáš povinnost soucítit s někým, kdo ubližoval vědomě. To není krutost, to je spravedlnost.“
„Ale je to moje máma.“
„Bývala. Pak se rozhodla jinak.“
Opřel si čelo o její rameno. „Už tam nepojedu.“
„Dobře,“ odpověděla tiše.
„Pošlu jí peníze přes účet. Ať si někoho zaplatí. Ale já už ji nechci vídat.“
Anna mu pohladila vlasy. „Tak tam prostě nejezdi.“