„Sbal si své harampádí a okamžitě odsud vypadni!“ rozkřikla se tchyně s úmyslem vystrnadit Elišku z bytu, který jí bezvýhradně patřil.
Eliška si pevněji uchopila nákupní tašku a pomalu vystoupala až do pátého patra. Zářijový déšť bubnoval na okno ve schodišti, ale ji to nechávalo klidnou. Od rozvodu uběhlo půl roku a její život se konečně uklidnil. Nikdo ji už nevyslýchal, za co utrácí peníze, nikdo nekritizoval její vaření ani jí nevyčítal nepořádek, který – upřímně řečeno – v bytě nikdy nebyl.
Ten byt dostala ještě před svatbou od rodičů. Otec s matkou obětovali všechny úspory, aby jejich dcera měla vlastní střechu nad hlavou. Veškeré dokumenty byly vystavené pouze na její jméno, protože o nějakém ženichovi tehdy nemohla být řeč. Až o dva roky později se v práci náhodou seznámila s Radkem. Z nevinného setkání se vyklubal vztah a nakonec i svatba.
Manželství vydrželo čtyři roky. Radek se však ukázal jako komplikovaná povaha. Rád vysedával s kamarády u skleničky, neustále si stěžoval na nedostatek peněz, ale když šlo o práci navíc, chuť ho rychle přešla. Pracoval jako zámečník ve výrobním podniku, jenže směny často vynechával. Eliška nastoupila jako projektová inženýrka do výzkumného ústavu a vydělávala víc než on. To Radka ponižovalo.
„Jaký jsem to chlap, když mě živí vlastní žena?“ bručel pokaždé, když měl kocovinu a špatnou náladu.
„Nikdo tě neživí,“ odpovídala mu klidně. „Já jen chodím poctivě do práce. To je ten rozdíl.“
„Moje práce je těžká, ne jako ta tvoje kancelářská, kde jen přesouváš papíry!“ ohradil se vždy podrážděně.
Rozvod proběhl soudní cestou, přestože vlastně nebylo co dělit. Radek se snažil dosáhnout rozdělení bytu, ale listiny jasně dokazovaly, že nemovitost náleží výhradně Elišce. Soud jeho nárok zamítl a on se nakonec odstěhoval zpět do rodné vesnice k matce, Ludmile Vacekové.
Tam začal vyprávět, jak velkorysé gesto prý učinil – že mohl získat polovinu bytu, ale z lítosti nad bývalou ženou jí všechno ponechal. Ludmila Vaceková synovi naslouchala a čím déle mluvil, tím víc se v ní hromadilo rozhořčení. Jak to, že se vzdal vlastního bydlení kvůli nějaké nevděčné ženské, a ta mu za to ani nepoděkovala?
Jedno odpoledne stála u sporáku, míchala povidla z pozdních jablek a současně spřádala plán. Nastal čas vypravit se do města a té Elišce vysvětlit, komu vděčí za střechu nad hlavou. Její syn je příliš měkký a neumí si prosadit své, ale matka to napraví.
Eliška právě sahala po klíčích, když na schodech zaslechla kroky. Otočila se a spatřila starší ženu v obnošeném kabátě a sešlapaných botách. Připadala jí povědomá, ale nemohla si hned vybavit odkud.
„Koho hledáte?“ zeptala se zdvořile.
„Tebe, děvče,“ odpověděla žena a vzápětí zvýšila hlas. „Sbal si své věci a zmiz! Tenhle byt patří mému synovi, ne tobě!“
Elišce ztuhly rysy a klíče jí vyklouzly z ruky na podlahu. Nechápala, co právě slyší. O jakém synovi je řeč?
„Promiňte, kdo vlastně jste?“ vydechla, když se shýbala pro klíče.
„Tvoje tchyně, Ludmila Vaceková!“ oznámila hrdě. „Radkova matka. A nepřišla jsem se omlouvat, ale postarat se, aby ses vystěhovala z cizího bytu!“
Elišku zalil horký ruměnec. Drzost bývalé tchyně ji natolik zaskočila, že několik vteřin nedokázala reagovat. Mezitím Ludmila využila jejího zaváhání, proklouzla kolem ní a vstoupila do předsíně.
„To je tu ale nacpané věcmi,“ zasyčela při pohledu na úhledně srovnané boty. „Radek říkal, že máš sklony k nepořádku, ale tohle…“
Eliška se rychle vzpamatovala, vešla za ní a důrazně za sebou zavřela dveře.
„Paní Vaceková, okamžitě opusťte můj byt!“
„Tvůj byt?“ odfrkla si tchyně. „Můj syn ti ho nechal z čisté dobroty, i když mohl požadovat polovinu. A ty mu za to ani neprojevila vděčnost! Takhle se chováš k rodině?“
Ludmila zamířila do obývacího pokoje a začala si vše prohlížet. Stiskla opěradlo pohovky, přejela prstem po nočním stolku a bez ostychu otevřela skříň.
„Nábytek nic moc, ale bydlet se tu dá,“ zhodnotila. „Pro Radka to bude ideální, až si najde novou ženu.“
Eliška ji následovala a pořád si připadala jako ve zlém snu.
„Vy si skutečně myslíte, že tenhle byt patří Radkovi?“
„A komu jinému?“ podivila se Ludmila. „Čtyři roky jste tu žili jako manželé. Co se pořídí za manželství, dělí se napůl!“
„Ten byt jsem získala ještě před svatbou. Zaplatili ho moji rodiče!“ hlas se jí třásl rozhořčením.
„Ale jdi,“ mávla rukou tchyně. „Určitě jsi nějak upravila papíry. Nebo to Radek nechal napsat na tebe z hlouposti. Chlapi snadno naletí ženským slzám.“
Ludmila bez dovolení otevřela lednici a začala si prohlížet její obsah.
„Nežiješ si špatně, jak vidím. A můj syn mezitím sedí na vesnici bez pořádné práce. To ti připadá spravedlivé?“
Eliška popadla tchyni za rukáv a odtáhla ji od lednice.
„Dost! Okamžitě odejděte, jinak zavolám policii!“
„Ó, to jsem se ale polekala!“ rozesmála se Ludmila Vaceková.