„Policii? Ale no tak,“ uchechtla se Ludmila Vaceková pohrdavě. „A co bys jim asi tak vykládala? Že si k tobě přišla na návštěvu tchyně?“
„Bývalá tchyně!“ opravila ji Eliška ostře. „S Radkem jsme rozvedení.“
„Rozvod sem, rozvod tam,“ přimhouřila Ludmila oči mazaně. „Dluhy ale nezmizely. Myslíš si snad, že netuším, kolik ti můj syn dluží?“
Eliška zůstala stát jako opařená. Radek jí přece žádný dluh nezanechal. Spíš naopak – občas si od ní půjčil pár tisíc, které už nikdy nevrátil. Ale byly to částky tak malé, že nestály za hádky.
„O jakém dluhu to mluvíte?“ zeptala se chladně.
„Právě o tom si teď pěkně popovídáme,“ usadila se Ludmila spokojeně na gauč. „Sedni si, děvče, a vyřešme to v klidu.“
Eliška přecházela po pokoji sem a tam a horečně přemýšlela, jak vetřelce dostat z bytu. Volat policii kvůli starší ženě jí připadalo přehnané, ale snášet tuhle drzost také nehodlala.
„Poslouchám. A buďte stručná,“ pronesla a zůstala stát.
„Dobře, času je málo,“ přikývla Ludmila. „Zítra si Radek přijde pro své věci. Do té doby si sbal kufry a byt vyklidíš.“
„To myslíte vážně? Nikam se stěhovat nebudu. Ten byt je můj!“
„Tvůj?“ sáhla Ludmila do kabelky a vytáhla pomačkaný list papíru. „Podle tohohle to tak úplně nevypadá.“
Eliška si dokument vzala a rychle ho přelétla očima. Vypadal jako kopie nějakého potvrzení z banky, jenže drobné písmo bylo sotva čitelné.
„Co to má znamenat?“
„Potvrzení o úvěru, který si tvůj manžel vzal se zástavou bytu,“ oznámila Ludmila vítězoslavně. „Dva miliony korun. Jenže splácet teď nemá z čeho – je bez práce. A banka si brzy vezme, co jí patří.“
Eliška se zadívala pozorněji. Papír působil podezřele – razítko bylo rozmazané, text nerovnoměrný. Přesto v kolonce dlužník stálo jasně Radkovo jméno.
„I kdyby to byla pravda, byt je napsaný na mě. Bez mého souhlasu ho nikdo zastavit nemohl.“
„Kdo říká, že bez tvého souhlasu?“ ušklíbla se Ludmila. „Byla jsi jeho žena. Podepisovala jsi všechno, co ti předložil. Souhlas se zástavou taky.“
„Nic takového jsem nepodepsala!“
„Ach, ta ženská paměť,“ zavrtěla hlavou Ludmila. „Za čtyři roky manželství jste řešili tolik papírů. Nemůžeš si přece pamatovat každý podpis. A banka by peníze jen tak neposkytla.“
Eliška si zoufale snažila vybavit všechny dokumenty, které kdy podepsala. Radek jí občas podstrčil nějaký formulář s vysvětlením, že ho potřebuje do práce. Mohlo mezi nimi být i něco závažnějšího?
„Chci vidět originál,“ řekla pevně.
„Na co?“ podivila se Ludmila. „Kopie je přece dostačující.“
„Kopii může vyrobit kdokoliv.“
„Ty jsi ale podezíravá!“ zasmála se hlasitě. „Myslíš, že bych falšovala dokumenty? Já? Obyčejná poctivá žena?“
Eliška se zhluboka nadechla. I kdyby byl papír padělek, dokázat to by trvalo týdny. A mezitím si tu její bývalá tchyně bude plánovat, jak ji vystěhuje z vlastního domova.
„Dobře. Řekněme, že ten úvěr existuje,“ připustila. „Pak ho ale musí splácet ten, kdo si ho vzal. Tedy Radek.“
„A z čeho asi?“ rozhodila Ludmila ruce. „Když nemá práci? Banka sáhne po bytu a ty skončíš na ulici. To snad nechceš.“
„Tak co navrhujete?“
„Převeď byt na Radka,“ vyslovila pomalu. „On ho prodá, vyrovná dluh a zbytek si spravedlivě rozdělíte. Tobě dá tvůj podíl a najdeš si nějaký podnájem.“
Eliška na ni nevěřícně hleděla. Ta drzost byla téměř obdivuhodná.
„Chcete, abych se vzdala bytu, který jsem koupila z peněz svých rodičů, jen aby Radek zalepil své závazky?“
„Neříkám, že zadarmo!“ ohradila se Ludmila. „Dostaneš, co ti náleží. Možná ti to vystačí na malý pokoj někde ve spolubydlení.“
„A pokud odmítnu?“
„Pak si banka vezme byt a ty neuvidíš ani korunu. A protože jste byli manželé, může část dluhu spadnout i na tebe.“
Eliška pomalu klesla do křesla naproti gauči. Hlava se jí točila. Opravdu si někdo myslí, že stačí přijít, vyhrožovat a ona se vzdá všeho, co budovala?
„Ludmilo Vaceková, i kdyby bylo všechno podle vašich slov, s Radkovými financemi už nemám nic společného.“
„Nic?“ naklonila se k ní tchyně dopředu. „A kdo tě čtyři roky živil? Kdo ti dával střechu nad hlavou?“
„Prosím?“ vydechla Eliška nevěřícně. „Kdo koho živil?“
„Radek přece! Chlap má rodinu zabezpečit.“
„Radek byl polovinu času bez práce! Nájem, účty i nákupy jsem platila já!“
„Nesmysl,“ mávla rukou Ludmila. „Muž nemůže parazitovat na ženě, to je proti přírodě.“
„Ale může si nárokovat její byt?“ odsekla Eliška ironicky.
„Ne cizí. To, co mu ze zákona patří!“ zvýšila hlas Ludmila. „Manželství znamená společný majetek!“
Eliška vstala a přešla k oknu. Venku už padla tma a světla pouličních lamp se třpytila v kalužích na chodníku. Nejraději by tu nezvanou návštěvu prostě vyhodila ze dveří, jenže bylo zřejmé, že sama od sebe odejít nehodlá.