Napětí v místnosti by se dalo krájet. Eliška se zhluboka nadechla a pak se odvrátila od okna.
„Víte co, paní Ludmilo Vaceková,“ řekla klidně, ale pevně, „nehrajme už tohle divadlo.“
Přešla ke stolu, vysunula zásuvku a vytáhla z ní silnou složku s dokumenty. Ludmila ji sledovala s podezíravým výrazem, jako by čekala nějaký trik.
„Tady je list vlastnictví,“ položila před ni první papír. „Datum vystavení – rok a půl předtím, než jsem Radka vůbec poznala. Kupující jsem uvedena já. Prodávající – developerská firma. Nikdo jiný byt nikdy nevlastnil.“
Ludmila si dokument vzala do ruky a začala si prohlížet razítka a podpisy. S každou další vteřinou jí výraz tuhl.
„A tady je potvrzení, že jsem byt zaplatila z peněz, které mi darovali rodiče,“ pokračovala Eliška a přidala další listinu. „A k tomu výpisy z účtu, kde je přesně vidět, kdy částka přišla. Všechno je dohledatelné. Legální. Čisté.“
„No a co má být?“ pokusila se tchyně o protiútok, jenže hlas jí lehce přeskočil. „Radek mohl přece něco doplácet později. Třeba rekonstrukci… něco přispěl!“
„Za celé čtyři roky manželství nepřidal na byt ani korunu,“ odpověděla Eliška bez zaváhání. „Naopak – energie, opravy, nová kuchyň, nábytek. Všechno šlo z mého účtu. Chcete vidět i účtenky? Mám je schované.“
Ludmila těkala pohledem po pokoji, jako by hledala novou zbraň.
„A hypotéka?“ vyhrkla náhle. „Byt byl přece na úvěr!“
Eliška se opřela o hranu stolu. „Tak mi ukažte úvěrovou smlouvu.“
„Nemám ji u sebe,“ zamumlala Ludmila. „Je doma.“
„Dobře. Tak alespoň název banky.“
Ticho.
„Radek mi to říkal, ale… teď si nevzpomínám,“ koktala.
„Číslo smlouvy? Datum podpisu?“ nenechala ji Eliška vydechnout.
„Ty mě budeš zkoušet?“ vybuchla Ludmila. „Vyhodila jsi mého syna a teď chceš vyhodit i mě?“
„Radek odešel po rozvodu sám,“ odvětila Eliška. „A vás teď žádám, abyste opustila můj byt.“
„Nikdy!“ vykřikla tchyně. „Zůstanu tady, dokud se tohle bezpráví nenapraví! Můj syn celý život pracoval, a nakonec si tu bude žít nějaká…“
Eliška už ji neposlouchala. Vytáhla telefon a vytočila číslo tísňové linky.
„Dobrý večer, potřebovala bych hlídku. V mém bytě je cizí osoba, odmítá odejít a chová se agresivně… Ano, jsem doma. Počkám.“
Slovo „policie“ zapůsobilo okamžitě. Ludmila zmlkla.
„Zbláznila ses?“ zasyčela. „Proč voláš policajty?“
„Protože porušujete zákon,“ odpověděla Eliška a dokončila hovor. „Ano, děkuji, budu čekat.“
Ludmila vyskočila z pohovky a začala přecházet po obýváku. „Nejsem žádný zloděj! Přišla jsem za svou snachou!“
„Za bývalou snachou,“ opravila ji chladně Eliška. „A bez pozvání.“
„Okamžitě to zruš! Co si pomyslí sousedi, až mě uvidí s policisty?“
„To jste měla zvážit dřív.“
Za dvacet minut se ozval zvonek. Eliška otevřela a na prahu stáli dva strážníci – starší muž a mladá žena.
„Volala jste nás?“ zeptal se muž.
„Ano. Prosím, pojďte dál. Tato paní vstoupila do mého bytu bez souhlasu a odmítá odejít.“
Ludmila seděla shrbená na gauči a upřeně na ně hleděla.
„Můžete nám předložit doklad o vlastnictví?“ požádal policista.
Eliška mu podala list vlastnictví. Policistka si pečlivě zkontrolovala razítka i údaje.
„A vy jste kdo?“ obrátil se muž k Ludmile.
„Matka jejího bývalého manžela,“ pípla.
„Máte nějaké právo zde pobývat?“
„Jsme rodina…“
„Bývalá rodina,“ upřesnila Eliška. „Rozvod je pravomocný.“
„Máte klíče od tohoto bytu?“ zeptala se policistka.
Ludmila váhavě otevřela kabelku a vytáhla svazek klíčů.
„Jak jste k nim přišla?“ podivila se policistka.
„Dal mi je syn. Když byli ještě manželé.“
„Po rozvodu měly být vráceny,“ řekl přísně policista. „Předáte je majitelce.“
S neochotou podala Ludmila klíče Elišce, která si je bez slova uložila do kapsy.
„Nyní byt opustíte,“ pokračoval policista. „A bez souhlasu paní majitelky se sem už nevrátíte.“
„Kde je spravedlnost?“ vzlykla Ludmila. „Můj syn na ten byt čtyři roky dřel!“
„Pracoval pro svou rodinu,“ odpověděla Eliška tiše, ale pevně. „Ale byt byl zaplacen z peněz mých rodičů. Je můj.“
„Majetkové spory řeší soud,“ uzavřel policista. „My řešíme neoprávněný vstup. Pojďte.“
Ludmila se pomalu zvedla a zamířila ke dveřím. Ještě na prahu se otočila.
„Radek přijde zítra. On to dá do pořádku!“
„Ať přijde,“ pokrčila Eliška rameny. „Dovnitř se stejně nedostane. Zítra měním zámek.“
„To nemůžeš!“ vykřikla tchyně.
Eliška se jí podívala přímo do očí. „Můžu. Tenhle byt patří mně.“