„Lenko, dneska na mě nečekej,“ oznámil jí Radek Moudrý hned mezi dveřmi. „Po práci jedu rovnou pryč, vyslali mě na služebku. Vlak mi jede v půl sedmé.“
Mluvil rychle, jako by si potřeboval všechno odříkat najednou. „Je to jen na jeden den, takže mi nic nechystej. Co budu potřebovat, koupím si na místě. V neděli jsem zpátky, neměj strach.“
Lenka Čermáková k němu zvedla oči. „Opravdu tam nemůže jet někdo jiný? Za poslední dva měsíce jedeš už počtvrté. Dřív se to nestávalo, Radku.“
„Spadá to přesně do mé specializace,“ odvětil a na okamžik uhnul pohledem. „V partnerském závodě vyrábějí zmetky, je to vážná věc. Musím to prověřit a dát do pořádku.“
„A kvůli tomu jedeš jen na jediný den?“
„V sobotu ráno nastoupí celý jejich technický tým. Předpokládám, že to vyřešíme během dne…“
Jeho hlas zněl nezvykle nejistě, občas se zarazil, jako by hledal vhodná slova. Lenku to zarazilo. Když za ním zaklaply dveře, pomalu si sedla ke kuchyňskému stolu a promnula si unavené čelo.
Po návratu z práce obvykle spěchala domů, aby mu připravila něco dobrého. Dnes měla v plánu smažit jeho oblíbené palačinky plněné masem. Těšilo ji sledovat, jak si je Radek s chutí dopřává u televize, zatímco běží nějaký zábavný pořad, a mezi sousty ji chválí, jak skvěle vaří.
Jenže tentokrát ji čekal tichý večer a studená polovina postele. A nebylo to poprvé.
Pomalu vstala a jednotlivé suroviny, které už měla nachystané na lince, vrátila zpátky do lednice. Pro sebe samotnou se jí vařit nechtělo. Tiše si povzdechla: „Dám si jen čaj a chleba se sýrem.“
Do hlavy se jí začaly vkrádat nepříjemné myšlenky, které ji rozesmutňovaly ještě víc. Potřebovala přijít na jiné myšlenky, někomu se svěřit.
Vzala telefon a vytočila číslo. „Kláro, kde jsi a co právě děláš?“ zeptala se.
S Klárou Tesařovou se znaly od studií. Společně prochodily nejeden turistický výšlap a přestože od té doby uplynula spousta let, jejich přátelství zůstalo pevné.
„Jsem doma, sotva jsem dorazila z práce!“ ozvala se Klára vesele. V pozadí bylo slyšet hlasitou hudbu a směs mužských i ženských hlasů.
„Ty máš návštěvu? Zní to, jako bys pořádala večírek.“
„Ale kdepak, to jen televize řve naplno, hned ji ztlumím. Co se stalo u tebe?“
„Radek zase odjel služebně. A já zůstala sama. Přitom jsme si říkali, že dnes někam vyrazíme, trochu si spravíme náladu,“ povzdychla si Lenka. „Už třetí měsíc mi slibuje, že mě vezme do restaurace.“
Chtěli si připomenout sedmnáct let společného života, ale pořád se našlo něco důležitějšího.
„A kde je Filip?“ zajímala se Klára.
„Celé léto tráví u mých rodičů. Táta ho bere na ryby a dokonce mu na zahradě postavil hrazdu. Je tam nadšený.“
„Takže jsi teď vlastně svobodná žena,“ zasmála se Klára. „Nezalehni do postele, užij si večer…“ pokračovala pobaveně a Lenka na okamžik zapomněla na své chmury.