Klára se ještě chvíli smála, pak se hovor náhle přerušil. Lenka Čermáková zůstala stát uprostřed obýváku s mobilem v ruce a zvláštní tíseň jí sevřela hruď. Přes hudbu, která zněla na pozadí, zaslechla několik útržků vět. Ten hlas znala až příliš dobře.
Takovým způsobem mluví jen Radek Moudrý. Protahuje slabiky a lehce šišlá, což jeho projevu dodává nezaměnitelný ráz. Ne, to si přece nemohla splést.
Jenže jak by se mohl ocitnout u Kláry doma? A byl to vůbec byt? Co když sedí někde v podniku, kde je hluk a hudba?
Z reproduktoru se ozývaly neurčité zvuky – smích, hudební rytmus, tlumené hlasy. A Klára působila podivně rozrušeně, skoro přepjatě. Přitom jindy bývala klidná, vyrovnaná, téměř chladná.
Od té chvíle jako by Lenka fungovala bez vlastního vědomí. Zapnula televizi a bezmyšlenkovitě sledovala nějaký film, jeden šálek čaje střídal druhý. Její technicky uvažující mozek však pracoval nezávisle na ní – analyzoval, skládal střípky, hledal nesrovnalosti.
Něco tu nesedělo. Musela přehlédnout detail, který by všechno vysvětlil.
Ne, takhle přece manželství nekončí. To se nestane z minuty na minutu. Žádné „teď hned“ – a muž, se kterým žijete téměř dvě desetiletí, je najednou pryč.
O Radkově služební cestě byla přesvědčená čím dál méně. Vnitřní hlas jí našeptával, že je to lež.
Pro jistotu mu zavolala. Když vyťukala jeho číslo, zatajila dech.
„Ozvi se, Radku… Kdybys tušil, jak mi je,“ zašeptala do telefonu, rty měla suché a zbělalé.
Nikdo to nezvedl. Mobil byl vypnutý.
Stejně jako minule. A předminule. Na pracovních cestách jako by o kontakt s manželkou nestál.
„Proč mě pořád vyslýcháš?“ odbyl ji jednou podrážděně. „Nemám čas na dlouhé řeči. Jen mě zdržuješ, Lenko.“
Kolem půlnoci si řekla, že sobotu prosedět sama doma odmítá. Radek slíbil, že se vrátí v neděli dopoledne. Do té doby může být zpátky. Pokud ovšem opravdu přijede.
V sedm ráno už seděla za volantem. Byla ráda, že si kdysi udělala řidičák – aspoň mohla kdykoli vyrazit za rodiči a za Filipem Kratochvílem, který u nich trávil prázdniny.
Řídila jistě, bez obav. Cesta jí nikdy nečinila potíže.
Vyjet však nemohla hned. Nádrž byla téměř prázdná, takže musela nejdřív na čerpací stanici.
Podivné. Radek před odjezdem tvrdil, že tankoval.
„Tak peníze zmizely jinde,“ konstatovala v duchu chladně.
Když zpomalovala u výjezdu z města a blížila se k pumpě, všimla si dvojice postávající nedaleko vstupu. Muž objímal ženu kolem pasu a ona se smála tak bezstarostně, až to bodalo do očí.
Lenka instinktivně ubrala plyn. Ti dva stáli těsně u sebe, propleteni pažemi, jako by svět kolem nich přestal existovat, a jejich tlumený smích se nesl ranním vzduchem.