„S Klárou Tesařovou,“ odpověděla Lenka klidně, téměř bezbarvým hlasem.
Uvnitř však cítila jen prázdno. Jako by v ní něco dohořelo a nezůstalo vůbec nic – ani slzy, ani vztek.
„To si snad dělá legraci!“ vydechla její matka pohoršeně a nadechla se k další větě, ale otec ji zarazil pohledem.
Pak se obrátil k dceři: „Zvládneš to sama? Nechceš, abychom nějak zasáhli?“
Lenka lehce zavrtěla hlavou. „Postarám se o to,“ ujistila ho tiše.
Téhož večera se její telefon rozezvučel takřka nepřetržitě. Na displeji se stále znovu objevovalo jméno Klára. Když hovor přijala, ozval se křik, vzlyky i hysterické výčitky. Klára přecházela od obviňování k nářku během několika vteřin. V jednu chvíli měla Lenka téměř nutkání ji utěšit – vždyť to byla dlouhá léta její kamarádka. Jenže slova soucitu nepřicházela.
„Já Radka miluju už od vysoké školy!“ plakala Klára do telefonu. „Když si vybral tebe a vzali jste se, byl to pro mě konec světa. Musela jsem jen přihlížet vašemu štěstí!“
Lenka sevřela rty. „A co ode mě čekáš? Že o něj budu bojovat, nebo ti ho mám předat jako věc? Uvědomuješ si vůbec, co říkáš a z čeho mě viníš?“
„Ty máš aspoň syna,“ vyhrkla Klára. „Já zůstala sama.“
„Nezkoušej to na city,“ odsekla Lenka. „To, že nemáš rodinu, ti nedává právo zasahovat do té mojí.“
„Teď už ti ho nevrátím,“ zasyčela Klára. „Na Radka jsem čekala víc než sedmnáct let. Vy jste spolu stejně měli skončit důstojně.“
„O našem vztahu si rozhodneme sami,“ vyštěkla Lenka a hovor bez dalšího vysvětlování ukončila.
Později se matce svěřila: „Poslední měsíce mě úplně vyčerpaly. Asi bude nejlepší si s Radkem otevřeně promluvit. Držet ho násilím nemá cenu. Pokud chce odejít, ať jde. Nemá smysl slepovat něco, co se rozpadlo.“
„A co Filip?“ namítla matka tiše. „Potřebuje tátu.“
Lenka zvedla bradu. „Radek o něm mluví jako o svém dědici. Jen nevím, co mu chce odkázat. Svoji nestálost? Nebo schopnost zradit?“
V místnosti zavládlo tíživé ticho. Matka dceru objala, pohladila ji po vlasech a beze slov odešla. Lenka zůstala sama, usedla do křesla a zavřela oči.
„Musím přežít první měsíc,“ šeptala si. „Pak už to bude snazší. Zvládnu to.“
A skutečně – po několika týdnech se začala nadechovat klidněji. V práci při ní kolegové stáli, snažili se ji zaměstnat, vytáhnout z chmurných myšlenek. Některé kolegyně měly rozvod za sebou a otevřeně mluvily o tom, jak se dá znovu postavit na nohy.
Radek mezitím zmizel z jejich života téměř beze stopy. Klára ho odvezla daleko, ke svým příbuzným, aby byl co nejdál od bývalé rodiny. Tolik se k Lence doneslo.
Rozvod měl být brzy vyřízen. A z jejich strany už nezazněla jediná zmínka o tom, že by chtěli něco napravovat.