Viktorie Kratochvílová už celý týden nedokázala fungovat tak jako dřív. V práci seděla nad dokumenty, ale myšlenkami byla úplně jinde. Neustále ji pronásledoval neodbytný pocit, že se kolem ní něco děje, že se cosi mění – jenže nedokázala přijít na to, co přesně.
„Viki, myslím, že by sis s Radimem Benešem měla promluvit,“ oslovila ji jednoho odpoledne Lenka Horáková, její nadřízená a zároveň blízká přítelkyně. „Běž dneska domů dřív, připrav něco hezkého k večeři, udělej příjemnou atmosféru. Poslední dny nejsi ve své kůži.“
„Opravdu můžu odejít?“ podivila se Viktorie.
Přestože si byly s Lenkou blízké, v práci na ni Lenka kladla větší nároky než na kohokoli jiného. O to víc Viktorii překvapilo, že jí to sama nabídla.
„Jasně. Dnes to tu zvládneme.“
Viktorie se vděčně usmála, popadla kabelku, vypnula počítač a zamířila ke dveřím. Cestou si přes ramena přetahovala svetr a v hlavě už řešila jediné dilema: připravit maso, nebo raději rybu?
Odpoledne probíhalo až podezřele hladce. Sotva dorazila na zastávku, přijel autobus. Metro přijelo hned po jejím příchodu na nástupiště a ve vagónu dokonce našla volné místo k sezení. Jen ta otázka ji neopouštěla – hovězí na víně, nebo losos se zeleninou?
Rozhodnutí stejně nepadlo. O pár minut později už stála před dveřmi bytu. Zasunula klíč do zámku, ale dveře se samy pootevřely. Zamračila se a lehce do nich strčila.
Myšlenky na večeři se rozplynuly. Napadlo ji jediné: že by se Radim vrátil dřív?
V předsíni skutečně stály jeho boty.
„Radime, ty už jsi doma?“ zavolala a odložila kabelku na komodu.
Ozval se šramot. Z pokoje vyšel Radim Beneš. Měl na sobě kabát a vedle něj stál kufr.
„Ty někam jedeš?“ vyhrkla překvapeně. „Na služební cestu?“
Hned si uvědomila, jak nesmyslná ta otázka je. Radim nikdy na žádné pracovní cesty nejezdil.
„Ne,“ odpověděl tiše, aniž by se jí podíval do očí. „Odcházím.“
„Prosím? Kam?“
„Za jinou ženou. A nic mi nevyčítej. Je to láska. Skutečná. Ta pravá.“
Vzal kufr do ruky a zamířil ke dveřím.
„Děti samozřejmě neopouštím,“ dodal ještě. „Budu je vídat a posílat peníze.“
Prošel kolem ní, otevřel dveře a bez dalšího slova odešel. Zámek cvakl a v bytě se rozhostilo ticho.
Viktorie zůstala stát jako přimražená. Nedokázala pronést ani hlásku. Hlavou jí vířily útržky vět: Odejít? Za kým? Opravdu láska? Znamená to, že ji přestal milovat? Jak se to mohlo stát? Co bude teď?
Druhý den ráno seděla oblečená na botníku v předsíni a zírala před sebe. Nebyla schopná otevřít dveře a vyjít ven. Nakonec vytočila číslo Lenky.
„Lenko, věřila bys tomu? Sedím tady už půl hodiny a nedokážu odejít do práce. Jako by mi nohy vypověděly službu.“
„Co se stalo?“ zaznělo z telefonu napjatě.
Viktorie se rozplakala. „Radim… on… odešel.“
„Počkej, tomu nerozumím. Nikam nechoď, hned přijedu,“ rozhodla Lenka a zavěsila.
Viktorie zůstala sedět, mobil v ruce, a bezcílně sledovala potemnělou obrazovku. Slzy jí tiše stékaly po tvářích.
Lenka dorazila asi za půl hodiny.
„Kde jsou děti?“ zeptala se věcně hned ve dveřích.
„Šimon Kovář šel do školy sám. A Terezu Blažkovou vzala sousedka do školky.“
„Dobře. Běž si opláchnout obličej a pojď do kuchyně. Uvařím čaj.“
Ten rozhodný tón Viktorii zvláštním způsobem uklidnil. Najednou si uvědomila, že na všechno není sama. Že má vedle sebe někoho, kdo ji nenechá padnout.
O pár minut později si sedla naproti Lence ke kuchyňskému stolu a snažila se dát dohromady, aby mohla začít vyprávět, co se vlastně stalo.