Lenka Horáková si ji mlčky prohlížela, když se Viktorie Kratochvílová konečně nadechla.
„Co ti mám vykládat?“ začala chraplavě. „Přijdu domů… a Radim Beneš už je tam. Sbalený kufr u dveří. Oznámil mi, že odchází. Prý potkal skutečnou lásku. Tu pravou.“
Hlas se jí zlomil a oči se jí znovu zalily slzami.
„Ty jsi před ním neplakala?“ zeptala se Lenka opatrně.
„Ne. Byla jsem úplně mimo. Jen jsem tam stála a nechápala, co se děje. Jako bych zkameněla. Klidná až nepřirozeně. Až když za ním zaklaply dveře, doběhla jsem pro děti do školy a do školky, dala jim večeři, uspala je… a pak to přišlo. Najednou se to na mě sesypalo. Brečela jsem snad celou noc. Pořád dokola jsem si říkala – jak to mohl udělat? Vždyť jsme spolu tolik let! A co děti?“
Lenka si povzdechla. „Víš aspoň, kam šel? Kdo to je? Kde bydlí?“
Viktorie sklopila pohled ke stolu. „Nevím vůbec nic. Ani jméno. Jen to, že je to nějaká žena, do které se zamiloval. A netuším, jestli má v plánu vídat Šimona Kováře a Terezu Blažkovou.“
„Viki… stává se to,“ řekla tiše Lenka a položila jí ruku na předloktí. „Není to konec světa, i když to tak teď vypadá. Máš před sebou celý život. Ale musíš zjistit, jak to bude dál. Jestli se hodlá starat o děti. A také bys měla vědět, s kým vlastně odešel.“
„A k čemu mi to bude?“ vyhrkla Viktorie prudce. „Nechci ho ani vidět. Je to zrádce!“
„To mluví emoce. Teď je důležité udržet se nad vodou. Dětem řekni, že je na služební cestě. A ty si zatím zjisti všechno o té jeho nové známosti.“
„Proč?“ zašeptala nechápavě.
„Abys nad ní měla navrch.“
Viktorie si zakryla obličej dlaněmi. Nechápala, proč by se měla s někým poměřovat.
„Chceš o manželství bojovat?“ zeptala se Lenka přímo.
Ta otázka ji zaskočila. Najednou si uvědomila, že odpověď nezná.
„Nevím… opravdu nevím,“ přiznala a opřela si čelo o ruce.
„Tak o tom přemýšlej. A teď vstávej. Jedeme do práce.“
„Teď?“ podivila se.
„Ano. Když zůstaneš doma, utopíš se v sebelítosti. V práci přijdeš na jiné myšlenky.“
Dny se pak vlekl y nekonečně pomalu. Čtyřiadvacet hodin najednou působilo jako obrovský, prázdný prostor. Dřív měla pocit, že nic nestíhá, teď zvládla všechno – a ještě jí zbýval čas na smutek.
„Neozval se?“ ptala se Lenka každý den.
Viktorie jen zavrtěla hlavou.
V duchu si opakovala, že nemá právo bránit mu ve štěstí. Pokud tvrdí, že miluje jinou, ať je s ní. Tak si to alespoň snažila namluvit.
„Pořád na něj čekáš?“ naléhala Lenka jednou.
„Nečekám,“ odporovala Viktorie tiše. „Jen si s ním potřebuji promluvit. Chci vědět, proč si vybral ji. Co mi chybělo? Vždyť jsme se milovali. Může se po deseti letech všechno takhle rozplynout?“
„Tak mu zavolej a domluv si schůzku. Ať si řeší svou lásku, jak chce, ale děti jsou jeho odpovědnost. Ptají se na něj?“
„Každý den,“ vydechla. „A chybí jim.“
Sama cítila, že rozhovor je nevyhnutelný. Přesto pokaždé, když vzala telefon do ruky, nedokázala vytočit jeho číslo.
Nakonec zavolal on.
Domluvili se, že přijde za dětmi. Když zazvonil, Šimon i Tereza mu skočili kolem krku. Překřikovali se, vyprávěli, co všechno se za ten týden stalo, ukazovali mu sešity i obrázky.
„Tati, proč nemáš kufr?“ zeptala se náhle Tereza. „Vždyť jsi byl pracovně pryč. A s mamkou jste se ani nepolíbili…“
Viktorii se sevřel žaludek a do očí jí vyhrkly slzy, které se snažila zadržet. Nechtěla se před Radimem sesypat.
On po ní střelil pohledem plným výčitek.
Tak to ne, pomyslela si. Odešel jsi ty. Vysvětlování nech na sobě.
„Víš…“ začal nejistě a odkašlal si. „Já jsem se z té služební cesty vlastně ještě úplně nevrátil. Zastavil jsem se jen na pár hodin, protože se tam musím zase vrátit.“