„Co to vlastně je?“ zeptala se Viktorie Kratochvílová nejistě a přejela pohledem po obálce, jako by se bála jí dotknout.
Lenka Horáková si promnula čelo. „Viki, promiň mi to. Vím, že jsem jednala za tvými zády. Měla jsem si s tebou nejdřív promluvit…“ Na okamžik se odmlčela, nadechla se a pak tiše dodala: „Najala jsem soukromého detektiva.“
„Detektiva?“ Viktorie na ni zůstala nevěřícně hledět. „A k čemu proboha?“
„Protože ještě nedávno mezi tebou a Radimem Benešem všechno fungovalo. Měli jste hezký vztah, rodinu, plány… A najednou se objeví nějaká žena a on kvůli ní všechno zahodí. Chtěla jsem vědět, kdo to je a odkud se vzala.“
„Ale proč?“ zopakovala Viktorie unaveně.
Lenka pokrčila rameny. „Sama nevím. Měla jsem pocit, že bys měla znát pravdu. Otevři to.“
„Ne, Lenko. Já to vidět nechci.“ Posunula obálku zpět k ní, jako by ji pálila.
„Myslím, že bys měla,“ odpověděla Lenka měkčeji. Když však viděla její odpor, povzdechla si. „Dobře. Řeknu ti to sama. Ta žena bydlí na ubytovně. Radim je teď u ní. Je hodně mladá. Pracuje jako prodavačka, bere mizerný plat…“
„A?“ vyklouzlo z Viktorie automaticky.
„A nejde jí o něj. To je na tom to nejhorší. Nejspíš ho ani nemiluje. Ví se ještě s dalšími muži.“
Viktorie jen bezvýrazně pokrčila rameny. „Tak proč by stála o mého manžela?“
„Kvůli penězům. Byt máte společný, že? Při rozvodu se bude dělit. Radim má slušnou pozici, vydělává dost. Ona je z jiného města, potřebuje se tu uchytit. Mám i nahrávky jejích rozhovorů s kamarádkami. Stěžuje si, že jí dává málo, a vymýšlejí, jak z něj dostat víc.“
„Stejně to poslouchat nebudu,“ zavrtěla hlavou Viktorie. Po chvíli tiše dodala: „Takže to z její strany není láska…“
„Neřekneš mu to?“ zeptala se Lenka váhavě. „Měl by vědět, do čeho se zapletl.“
„Ne. A doufám, že ani ty nic neprozradíš. Pokud má něco pochopit, musí na to přijít sám.“
Čas plynul. Viktorie si postupně zvykla na novou realitu. Naučila se s Radimem komunikovat jinak – věcněji, klidněji. Kupodivu začal trávit se Šimonem Kovářem a Terezou Blažkovou víc času než dřív.
Jednoho večera, když se vrátil se Šimonem ze sportovního tréninku, zůstal stát v předsíni déle, než bylo obvyklé.
„Viki… odpustíš mi?“ řekl náhle. „Nevím, co to do mě vjelo. Bylo to jako poblouznění. Chtěl bych se vrátit domů.“
Zaskočilo ji to. „Vrátit? A proč tak najednou?“
Radim si promnul ruce. „Došlo mi, že pro ni nic neznamenám. Zpočátku se zajímala o mou práci, poslouchala každé slovo, tvářila se obdivně… Teď je jí všechno jedno. Řeší jen peníze.“
Viktorie se na něj podívala klidně, ale pevně. „Nikdy by mě nenapadlo, že je pro tebe důležité mluvit o práci. O tu mou ses nezajímal nikdy. Dokonce jsi kdysi navrhl, abychom si pracovní starosti nenosili domů. Respektovala jsem to.“
Radim sklopil oči. „Zapomněl jsem na to pravidlo. A ještě něco – vadí jí, kolik času věnuju dětem. Dělá kvůli tomu scény. Jenže já je miluju.“ Na okamžik se odmlčel. „A miluju i tebe. Opravdu.“
Když to Viktorie vyprávěla Lence, ta jen zamyšleně hvízdla. „To jsou věci… A co teď? Vezmeš ho zpátky?“
„Asi ano,“ odpověděla po chvíli. „Dlouho jsme mluvili. Řekli jsme si, co nám vadilo, co jsme si vyčítali. Zkusíme to znovu.“
Pak dodala tišeji: „Nevím, jestli dokážu zapomenout. Některé věci se z paměti nemažou. Ale jedno jsem pochopila – než člověk začne bourat, měl by si nejdřív sednout a mluvit. O tom, co bolí, co chybí, co dusí. Zničit je snadné. Budovat mnohem těžší.“