„Zastavil jsem se jen na pár hodin, protože se tam musím zase vrátit,“ dokončil nejistě.
„Takže jsi přijel jen na skok?“ snažil se to pochopit Šimon Kovář.
Radim Beneš přikývl. „Přesně tak. Měl jsem tu něco zařídit.“
„A proč ses nám vůbec neozval?“ ozvala se Tereza Blažková a mračila se. „A proč jsi měl vypnutý telefon? Šimon ti volal každý den.“
Viktorie Kratochvílové zatrnulo. Takže se mu snažili dovolat? A ještě z Šimonova mobilu? A ona o tom neměla tušení…
„Já…“ Radim přešlápl na místě a znovu pohlédl na Viktorii. Tentokrát v jeho očích nebyly výčitky, ale tichá prosba, aby mu pomohla z bryndy. Neřekla ani slovo.
„Měl jsem hodně práce,“ vypravil ze sebe nakonec.
„Chyběl jsi nám, tati,“ řekl tiše Šimon.
Ta věta Viktorii bodla přímo do srdce. Náhle měla pocit, že v tom pokoji nemůže dál stát.
„Udělám čaj. Dáte si?“ pronesla až příliš veselým tónem.
„Udělej pro všechny,“ odpověděl Radim automaticky.
Viktorie se rychle stáhla do kuchyně, jako by utíkala. Opřela se o linku a na okamžik zavřela oči.
Později seděli u stolu nad hrnky s čajem. Radim pak vzal děti ven na krátkou procházku. Když se vrátili, zůstaly doma a on s Viktorií vyšli před dům. Zastavili se u vchodu, kde bylo ticho.
„Měli bychom jim říct pravdu. Že jsme se rozešli,“ začal Radim bez okolků.
„A proč bych to měla oznamovat já?“ podívala se na něj chladně. „Odešel jsi ty.“
„Dobře, řeknu to sám. Ale… později,“ zaváhal a bylo vidět, že se mu do toho nechce.
„Proč jsi měl vypnutý telefon?“ zeptala se znovu.
Znejistěl. „Myslel jsem, že mi budeš volat. Že budeš plakat a přemlouvat mě, abych se vrátil.“
Viktorie si odfrkla. „To tě ani nenapadlo správně. Když někdo odejde, tak odejde.“
Radim na ni vytřeštil oči. „Takže ty vlastně nemáš problém s rozvodem?“
Zhluboka se nadechla. „Říkal jsi, že jsi našel skutečnou lásku. Proč bych se měla držet někoho, kdo chce jinam? Třeba i na mě někde čeká něco lepšího. Podej žádost o rozvod.“
„Proč já?“ vyhrkl.
„Protože je to tvoje rozhodnutí,“ odpověděla bez emocí. „A kdy budeš chodit za dětmi?“
„Jak to myslíš?“
„Kdy si je budeš brát.“
Radim pokrčil rameny. „Kdy bude potřeba.“
Viktorie se pousmála, ale v očích měla tvrdost. „Navrhuju soboty. A třikrát týdně budeš vozit Šimona na zápasy.“
„Třikrát týdně? Vždyť pracuju!“
„A já snad ne?“ odsekla. „Doteď jsem to zvládala sama. Teď se věci mění.“
Upřela na něj zkoumavý pohled. „Nebo chceš být jen víkendový táta? Pár hodin zábavy a hotovo? Tereza má taky své kroužky. Já ji budu vozit tam a ty se postaráš o Šimona.“
„No dobře, nějak to vymyslíme,“ zamumlal neochotně.
Když se Viktorie vrátila domů, Šimon na ni čekal v předsíni.
„Mami… odešel od nás táta?“ zeptal se vážně.
Zarazila se. V jeho tváři nebyla dětská naivita, ale obava.
„Šimone… zatím nikam neodešel,“ zalhala tiše. „A jestli odejde, tak ode mě. Ne od vás. Vás má rád.“
„Má rád? Tak proč měl vypnutý telefon? Chtěli jsme mu jen popřát dobrou noc.“
Viktorie otevřela ústa, ale žádná smysluplná odpověď nepřišla. „Pojď sem,“ zašeptala nakonec. „Pojď ke mně.“
Objala ho a přitiskla si jeho hlavu k sobě.
„Všechno bude v pořádku. Uvidíš, že bude,“ opakovala, spíš pro sebe než pro něj.
O pár dní později jí zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno Lenka Horáková.
„Kde jsi?“ ozval se znepokojený hlas.
„Čekám na Terezu, má gymnastiku. Proč?“
„Kdy budeš doma?“
„Asi za dvě hodiny. Děje se něco?“
Lenka však otázku obešla. Řekla jen, že se zastaví, jakmile to půjde.
A skutečně přijela. Dětem přivezla drobné dárky a pak se s Viktorií zavřely v kuchyni. Lenka bez dalšího slova vytáhla z kabelky silnou obálku a položila ji na stůl.
„Podívej se na tohle,“ pronesla s podivným zadostiučiněním.
Viktorie na ni nechápavě pohlédla. „Co to má znamenat?“