Kdyby Tereza Blažeková tušila, že právě tenhle kabát rozpoutá hotovou bouři, stejně by si ho odnesla domů. A ještě by u pokladny odcházela s úsměvem. Zaprvé byl ve slevě. Zadruhé měl poctivou vlněnou podšívku, nikoli podšívku z výčitek, jak by to nejspíš později líčil Ondřej Tomášek. A zatřetí – už celé roky si nepořídila nic jen tak pro radost. Ondřej o tom sice věděl, ale tvářil se, že si ničeho nevšiml.
Kabát visel na ramínku jako důstojná socha v odstínu šedo‑béžové, připomínal dobré víno převedené do látky. Voněl novotou a jakousi nedotčeností, jako by šeptal o změně. Když Tereza vešla do předsíně s taškou z obchodu, položila klíče na poličku a tiše si pro sebe pronesla:
„Tak gratuluju, holka. Probrala ses z hibernace.“
Z kuchyně se ozývalo mlaskání. Ondřej seděl u stolu, loupal mandarinku a očima hltal obrazovku notebooku. Ten nový notebook, který dostal od firmy, kam nastoupil teprve před třemi týdny. Po třech letech hledání sebe sama, plánů a velkolepých vizí konečně zakotvil v zaměstnání.
„Copak tě tak rozveselilo?“ houkl, aniž by se otočil. Jen neurčitě kývl směrem k předsíni. „Co je v té tašce? Něco k jídlu?“
„Tak úplně ne,“ odpověděla Tereza, vyzula se a letmo se podívala do zrcadla. Vypadala unaveně, ale v očích jí jiskřilo. To nebývalo zvykem. „Koupila jsem si kabát.“
Ondřej k ní pomalu stočil hlavu. „Kabát? A na co prosím tě?“
„Možná proto, že je venku zima?“ opáčila klidně.
„Máš přece bundu. Tu modrou. Dobrou bundu.“
Ta modrá bunda patřila do kategorie „na zahradu, ale zatím do města“. Kabát nepotřebovala kvůli teplu. Potřebovala ho kvůli sobě. Kvůli té části své osobnosti, která poslední tři roky tiše mizela.
„Ten kabát jsem si pořídila, protože chci. Jsem žena a mám právo vypadat slušně,“ řekla vyrovnaně a postavila na sporák konvici.
„A kolik tě to stálo?“ zeptal se jiným tónem. Mandarinku odložil a probodl ji pohledem, který dobře znala – stažené obočí, přimhouřené oči, ironický nádech. V duchu tomu říkala daňová kontrola.
„To není podstatné. Zaplatila jsem to ze svých peněz,“ odvětila bez očního kontaktu.
„Ze svých?“ zvedl se ze židle. „Jakých svých? Vždyť jsi říkala, že ti tenhle měsíc nepřišly honoráře.“
Tereza na okamžik ztuhla. Konvice začala syčet, jako by varovala před výbuchem.
„Ano, opozdily se. To ale neznamená, že si nemůžu něco koupit. A navíc – nesahala jsem na tvoje peníze.“
„A co je špatného na mých penězích?“ přistoupil blíž. „Teď pracuju. Mám právo vědět, kam jdou naše finance.“
„Naše?“ otočila se k němu, v očích směs vyčerpání a zlosti. „Tři roky jsi žil z mých příjmů. Jedl za moje, spal na mém gauči. A teď mluvíš o ‚našem‘?“
Zmlkl, ale jen na chvíli.
„Nepřeháněj. Bylo to složité období. Hledal jsem se. Psál jsem knihu, pamatuješ?“
„Tu, kterou nikdo nečetl a kterou jsi po třetí kapitole odložil, protože nepřišla inspirace?“ přistoupila k němu blíž. „Nikdy jsem ti to nevyčítala. Tři roky jsem tě hájila. I když se mě kamarádky ptaly, jak to zvládáme, říkala jsem: ‚Snaží se.‘“
„No jasně, zase jsi oběť,“ ušklíbl se a zkřížil ruce.
„Ne oběť. Jen člověk, který už nechce fungovat jako bankomat.“
Mezi nimi se rozhostilo ticho. Z vedlejšího pokoje zaznělo upozornění na příchozí zprávu. A pak znovu. A ještě jednou.
„Skvělé,“ zabručel Ondřej a sáhl po telefonu. „Zase Veronika Tesařová. Vyřiď jí, ať se nestará o náš vztah. Od začátku by byla nejradši, kdybychom šli od sebe.“
Tereza se k němu prudce otočila.
„Ty ji teď naznačuješ co? Víš vůbec, že to byla ona, kdo ti přes svého bývalého domluvil tu práci? Kdo tě prakticky dotlačil do kanceláře?“
„Nepřekrucuj to,“ procedil Ondřej mezi zuby. „Ona si jen ráda plete nos do věcí, do kterých jí nic není.“