Druhý den otevřela Tereza Blažeková oči ještě před zazvoněním budíku. Ne že by byla odpočatá – právě naopak. Každý sval protestoval, jako by předchozí noc místo spánku tahala těžké pytle s cementem. Přesto v ní panoval zvláštní klid. Myšlenky byly uspořádané, čisté, bez mlhy.
Posadila se na posteli a chvíli se na sebe dívala do zrcadla. Oči měla opuchlé, pleť pobledlou, ale pohled pevný. Tak se dívá člověk, který už nečeká zázrak. Už žádné „zkusíme to znovu“. Žádné „třeba se změní“. I kdyby se Ondřej Tomášek přes noc proměnil v ideálního partnera, začal vydělávat statisíce, vařit večeře podle italských kuchařek a nosit jí tašku – bylo by to pozdě. V ní se něco definitivně zavřelo.
V kuchyni ji přivítal nakyslý pach včerejšího piva. Sklenice stála na stole přesně tam, kde ji nechal. Ani to nedokázal uklidit. Z ložnice se ozývalo chrápání. Zabíral víc než polovinu postele, rozvalený v tílku a ponožkách s prodřenou patou. Výmluvnější obrázek si ani nemohla přát.
Postavila vodu na čaj, vytáhla velký pytel na odpadky a bez spěchu zamířila zpátky do pokoje.
Ne kvůli sobě.
Kvůli němu.
Jeho věci skládala pečlivě, téměř soustředěně. Jako lékař, který odstraňuje něco zhoubného – opatrně, aby nic nezůstalo. Kalhoty s vytahanými koleny. Mikinu se zaschlou mastnou skvrnou od nočního kebabu. Nabíječku, kterou věčně hledal. Knihy, o nichž tvrdil, že se do nich „brzy pustí“. Herní konzoli. Reproduktor. Troje sluchátka – bezdrátová, s kabelem i náhradní. Všechno, čím se izoloval od světa, do něhož se mu nechtělo vstoupit.
Kolem jedenácté se konečně probudil. Promnul si oči a zmateně zamžoural.
„Co to děláš s těma taškama?“ zamumlal. „Něco vyhazuješ?“
„Ano,“ odpověděla klidně. „Tebe.“
Ztuhl a posadil se. „Prosím?“
„Máš sbaleno. Nechci žádnou scénu. Nejsem herečka a nepotřebuju zkoušky. Prostě odejdi.“
„Jak odejdi? Vždyť jsme si to vyříkali! Říkala jsi, že chápeš!“
„Chápu naprosto přesně,“ přikývla. „Tři roky jsi žil z mých peněz. Tvrdil jsi, že hledáš práci. Vážit sis mě dokázal jen do chvíle, kdy jsem tě živila a mlčela. Jakmile jsem si koupila kabát, stal se z toho problém. Porušila jsem nepsanou dohodu – nevyčnívat, neutrácet, nežít.“
„Ty ses zbláznila,“ vydechl, ale jistota z jeho hlasu mizela. „Nikdo s tebou nevydrží. Jsi ostrá jak smirkový papír.“
„Možná,“ pokrčila rameny. „Ale smirkový papír není matrace. Nedá se na něm ležet roky. A ty jsi chtěl jen ležet.“
Vyskočil, začal chodit po místnosti a něco si bručel. Snažil se tvářit jako oběť. Tereza už nic nevysvětlovala. Otevřela dveře a postavila tašky do předsíně.
„A kam mám jít?“ vyhrkl. „Nemám nikoho!“
„Máš dvě vysoké školy, IQ sto třicet, hudební sluch a deset tisíc sledujících na TikToku,“ odvětila bez ironie. „S takovou výbavou se neztratíš.“
Nechápal. Čekal, že ustoupí jako tolikrát předtím. Že se po hodině ticha všechno vrátí do starých kolejí, že uvaří oběd a omluví se za přehnanou reakci. Jenže tentokrát nic z toho nepřišlo. Dveře se za ním zavřely tiše.
Bez bouchnutí.
Bez divadla.
Prostě definitivně.
Večer dorazila Veronika Tesařová. Přinesla pizzu a láhev vína, ani si nestihla sundat kabát.
„Tak co?“ zeptala se rovnou. „Jaké to je?“
Tereza se pousmála. „Jako po operaci. Bolí to, ale dýchá se líp.“
Seděly na podlaze, jedly přímo z krabice a víno nalévaly do obyčejných hrnků.
„Myslela jsem, že se aspoň pokusí omluvit,“ zamyslela se Tereza. „Nebo že se vrátí.“
„Vrátí se,“ mávla rukou Veronika. „Za pár dní. Napíše, zavolá, přinese limonádu a růži zabalenou v igelitu. Hlavně mu to nezvedej.“
„Nezvednu,“ přikývla. „Nechala jsem mu vzkaz. Jedinou větu: ‚Jestli je láska účet, přestávám být servírka.‘“
Veronika se zasmála. „Tak na to si připijeme. Na to, abys nebyla servírka, ale host. V luxusní restauraci jménem život.“
„A v novém kabátě,“ dodala Tereza.
Sklenky cinkly. A ona si uvědomila, že už necítí strach ani vinu. Jen zvláštní lehkost. Jako by ze sebe svlékla starou kůži a pod ní objevila někoho opravdového.
Kabát visel na věšáku u dveří. Byl jí o trochu větší.
Teď už ale seděl přesně.