„…strkat nos tam, kam tě nikdo nezval.“
„A ty zase umíš pohodlně žít na cizí účet a rozpoutat hádku kvůli jednomu kabátu,“ vrátila mu Tereza Blažeková ostře.
„Žádnou scénu jsem nedělal. Jen jsem se zeptal, kolik stál.“
„Zeptal? Tónem, jako bych ti ty peníze vytáhla z kapsy, když jsi spal.“
Slova dozněla a mezi nimi se rozprostřelo ticho napjaté tak, že by se dalo krájet. Ondřej Tomášek se naklonil dozadu, teatrálně si zívl a pokrčil rameny.
„Fajn. Dělej si, co chceš. Koupilas ho? Tak ho nos. Jen se pak nediv, až si taky něco pořídím. Potřebuju nový mobil. A boty. A možná i herní konzoli.“
„Výborně,“ odpověděla klidně, vzala hrnek a zamířila do ložnice. „Ale zaplať si to ze svého. Moje charitativní činnost právě skončila.“
Za zády ještě zaslechla jeho tlumené: „Jsi stejná potvora jako Veronika Tesařová.“
Neodpověděla. Ne že by nevěděla, co říct. Jen už neměla sílu cokoli vysvětlovat. Tři roky ustupování, tři roky bez dovolené, bez skutečné podpory, bez pocitu, že jsou dva. Všechno se smrsklo na nekonečné „vydrž ještě chvíli“.
Posadila se na postel. Kabát visel na věšáku, nový, elegantní, téměř symbolický. Napadlo ji, že si k němu měla koupit i šálu. Takovou, která by dokonale tlumila hluk zvenčí.
Usnula až někdy kolem třetí ráno. Ne kvůli výčitkám — ty už dávno otupěly — ale proto, že za zdí se ozýval výbuch smíchu. Ondřej projížděl TikTok. Jednou se smál psovi s brýlemi, podruhé chlapovi, který kousal citron, a pak zřejmě vlastnímu odrazu v displeji.
Ráno vstala jako obvykle první. Uvařila si kávu, zadívala se z okna a poprvé po dlouhé době si dovolila nepřipravit snídani i pro něj. Ať si dá mandarinky. Má je rád. Kyselé, ale plné vitamínů.
Do kuchyně přišel bosý, v teplácích, s výrazem člověka, který si užívá dovolenou u moře, ne bydlení v dvoupokojovém bytě, jehož nájem poslední tři roky platila ona.
„Co se mračíš hned po ránu?“ protáhl se a podrbal se na břiše. „Nějaký ženský období?“
„Ne. Jen je nezdravé spát vedle parazita,“ odpověděla klidně, aniž by zvedla oči od šálku.
Ztuhl. „To jako mluvíš o kom?“
„O sobě. Přemýšlím, jaké to bylo, když jsem žila sama. Bez chlapů a bez nároků na můj šatník.“
„Chováš se jak čarodějnice,“ zamumlal. „Mimochodem, já jdu do práce.“
„Jasně. Do té, kterou ti domluvila ta ‚potvora‘ Veronika Tesařová,“ nadzvedla obočí. „Ta, kterou jsi včera tak galantně pojmenoval. Už si nepamatuješ?“
„Nezačínej,“ odsekl a nalil si čaj. „Neměl jsem náladu.“
„Já ji neměla tři roky. Každý den.“
Odešla do koupelny, zamkla za sebou a pustila vodu. Sedla si na okraj vany, hlavu v dlaních. Nechtěla křičet ani vyvolávat další hádku. Jen cítila, že něco uvnitř už dávno prasklo. Kabát byl jen poslední kapkou. Trhlina se teď rozlézala celým bytem.
Zazvonil telefon. Veronika.
„Ahoj,“ ozvala se Tereza tiše. „Teď se to moc nehodí.“
„Zníš, jako bys někoho právě zabila. Nebo se na to chystala,“ poznamenala Veronika suše. „Zase předvedl představení?“
„Tentokrát spíš sólový výstup. Nízkorozpočtová inscenace. Hlavní role: jeho ego. Kulisy: můj kabát.“
„Víš, koho sis vybrala,“ povzdechla si Veronika. „Vždycky všechno omluvíš. A pak tě to semele.“
„Myslela jsem, že mě má rád,“ zašeptala Tereza. „Aspoň trochu. Jako člověka.“
„On miluje hlavně sebe. A svůj TikTok. Mimochodem, lajknul video, kde nějaká holka v krajkovém prádle smaží lívance. Úplně sama.“
Tereza zavřela oči. „Aspoň že podporuje kulinářské umění.“
„Hele, mám nápad. Sejdeme se dneska. Bez sebelítosti. Dáme si víno, probereme to. Potřebuješ to dostat ven.“
„Dobře,“ vydechla. „Po šesté můžu. On jde na firemní večírek. Prý tam rozdávají hrnky a ponožky s logem.“
„Skvělé. Já ti přinesu taky ponožky. Jen“