bez jakýchkoli log a nápisů. Takové, co budou mít význam.
Když Tereza Blažeková vyšla z koupelny, Ondřej Tomášek už stál v předsíni oblečený, připravený vyrazit. Před zrcadlem si zkoumavě prohlížel tvář, nakláněl hlavu ze strany na stranu a zvedal obočí, jako by čekal, že v odrazu objeví lepší verzi sebe sama.
„Ty někam jdeš?“ zeptala se klidně.
„No jistě. Firemní večírek,“ odpověděl samozřejmě. „Dneska je to přesně dva týdny, co tam dělám.“
„Tak to je skoro výročí,“ utrousila suše.
„Mohla bys mít aspoň trochu radost,“ natáhl si bundu. „Myslíš, že je jednoduché vrátit se do pracovního režimu po třech letech hledání sebe sama?“
„To asi nebude,“ přikývla. „Zvlášť když tě do toho někdo musí dotlačit.“
Na okamžik se zarazil, pak se ušklíbl. „Ty jsi poslední dobou nějak jedovatá. To tě nakazila Veronika Tesařová?“
„Ne. To je jen vedlejší účinek toho, že člověku konečně dojde pár věcí.“
Už držel kliku, ale ještě se otočil. „A mimochodem, taky si něco pořídím. Když ty můžeš utrácet za kabát, já si udělám radost taky.“
„Zkus si koupit rozum. Prý jsou teď výprodeje.“
Dveře za sebou zabouchl tak prudce, až se na poličce zachvěly klíče.
Večer dorazila Tereza k Veronice. Starý dvoupokojový byt v paneláku, nic luxusního, ale útulnost se tam dala krájet. U Veroniky to vždycky vonělo sprchovým gelem, čerstvě otevřeným vínem a lehkým sarkasmem. Byl to její způsob, jak přežít realitu.
„Tak povídej,“ pronesla Veronika a rozlévala víno do sklenic. „Připijeme si na svobodu?“
„Ještě jsem neodešla,“ namítla Tereza s křivým úsměvem.
„To je jen otázka času. Hlavou jsi pryč už dávno. Teď jen dostat zbytek těla ven.“
První lok byl silný a suchý. Tereza měla pocit, že víno by mělo být jako přátelství – upřímné a bez příchuti přetvářky.
„Tři roky jsem ho živila,“ začala tiše. „Pořád jsem si říkala, že je to jen přechodné. Že je vyčerpaný, že hledá směr, že má krizi. A teď? Tři týdny v práci a už se třese, že jsem utratila peníze bez jeho svolení.“
„Terezo,“ Veronika jí stiskla ruku. „On tě nikdy nevnímal jako rovnocennou partnerku. Byla jsi pro něj investice. Projekt, do kterého vložil minimum a čekal maximální výnos.“
„Jenže zisk inkasoval hned. A zpátky nevrátil nic.“
Zasmály se, ale Tereze se přesto třásly ruce. Smích byl jen tenká vrstva nad něčím mnohem hlubším.
„Pamatuješ, jak jsem mu sehnala tu práci?“ pokračovala. „Přes tebe. Přes tvého bývalého. A on si dovolí říct, že jsi mrcha.“
„To je ještě slušné,“ odfrkla Veronika. „Kdybych byla na jeho místě, řekla bych o sobě horší věci. Mám ostrý jazyk, ale vidím jasně. A vidím, jak z tebe vysává energii.“
„Doufala jsem, že se změní,“ zašeptala Tereza. „Aspoň trochu. Aspoň náznak.“
„Lidi se nemění,“ pokrčila Veronika rameny. „Jen časem přestanou hrát divadlo.“
Kolem jedenácté se Tereza vrátila domů. Byt byl ponořený do tmy, jen z kuchyně prosakovalo slabé světlo. Ondřej seděl u stolu, před sebou plechovku piva a krabici s nedojedenou, už studenou pizzou.
„Tak jsi nakonec nešel?“ zeptala se.
„Neměl jsem náladu. Byla by tam nuda,“ pokrčil rameny. „A stejně jste mě s Veronikou určitě probíraly.“
„Ne. Řešily jsme mě. Jak jsem se dostala do situace, kdy muž, kterému jsem pomohla k práci, mluví o mých výdajích jako o rozhazování jeho peněz.“
„Jsou to moje peníze, Terezo. Já teď vydělávám. Jestli chceš, aby to fungovalo, přestaň dělat scény.“
„Jaké scény?“
„Ty tvoje výčitky. Ironie. Uražené ticho. Baví tě být oběť?“
Přistoupila blíž. Dívala se na něj bez hněvu, bez slz. Jen s jasností, která pálila víc než křik.
„Ondřeji. Opravdu ses ty tři roky snažil najít práci? Nebo ti vyhovovalo, že to táhnu sama?“
Chvíli mlčel. Pak pokrčil rameny.
„Upřímně? Nesnažil. Proč bych měl? Fungovalo to. Ty jsi silná, všechno jsi zvládala. Já měl klid. Vybrala sis mě takového a nechala to být. A teď ti to vadí?“
Pomalu se nadechla. Najednou nebylo co dodat.
„Děkuju,“ řekla jen tiše. „Teď tomu aspoň rozumím.“
„Nedělej z toho drama,“ zabručel. „Spousta chlapů je doma, když ženská vydělává víc. To je normální.“
„To není norma,“ odpověděla klidně. „To je pohodlnost.“
Odešla do ložnice, zavřela za sebou dveře a ani si nesvlékla nový kabát. Lehce si lehla na postel.
Kabát ji hřál. A připomínal jí, že některé věci si člověk pořizuje proto, aby mu konečně bylo teplo i zevnitř.