„Nezapomeň tu nechat svoje klíče a až půjdeš, zabouchni za sebou,“ dodala ještě chladně, aby v sobě zadusila poslední záchvěv slabosti.
Radek Vacek ji sledoval, jak odchází, a v koutcích úst mu pohrával sebejistý úsměv.
Tak přece jen si nejsi tak jistá, jak se tváříš, pomyslel si spokojeně. V tomhle věku už si budeš těžko hledat někoho jiného. A někoho jako jsem já? To sotva.
Ještě chvíli se bezstarostně povaloval, pak zamířil do koupelny. Horká sprcha mu udělala dobře. „Ještě že jsem si v návalu vzteku neodnesl všechny věci,“ pochválil se, když si přes ramena přehazoval župan. V kuchyni si uvařil kávu, jednu vypil a s druhým hrnkem zamířil do ložnice.
„Ivuško… napij se, to tě postaví na nohy,“ zapředl měkce a podával jí šálek.
„Ty jsi tu pořád?“ zasténala Ivana Zemanová a odvrátila tvář. „Prosím tě, běž pryč… Nedokážu se dělit o manžela s jinými ženami. Je mi z toho zle…“
„Zle ti je spíš z vína,“ pokusil se o žert, ale hned zvážněl. „S Michaelou Kovářovou jsem to ukončil. Opravdu. Už nikdy nic takového neudělám. Nikdo jiný mě nezajímá. Vlastně ani nikdy nezajímal… Sám nechápu, proč jsem se nechal strhnout.“
„Rozešel ses? To je tvoje věc,“ odsekla. „Mně už je to jedno. Nevěřím ti. Odejdi. A doufám, že tě ani nenapadne řešit byt. Vyděláváš dost na to, abys měl vlastní.“
Radekovi potemněly oči. „Vážně? A kdo byl ten chlap, co tě včera doprovázel? Nejsi náhodou taky méně nevinná, než se snažíš působit? Třeba ses té ubohé Michaely chytila jen proto, abys mě odsunula a mohla si sem nastěhovat jeho?“
Ivana se napřáhla a vlepila mu facku. Ze sedu to nebyla silná rána, což ji rozčílilo ještě víc.
„Zmiz. Nebo odejdu já,“ vyhrkla a vyskočila z postele. Svět se s ní zatočil a prudká bolest hlavy ji přinutila chytit se čela.
Radek hodil svazek klíčů na podlahu předsíně a s hlasitým prásknutím za sebou zabouchl dveře.
Teprve odpoledne se Ivana cítila o něco lépe. Když v předsíni spatřila jeho klíče, slzy jí samy stekly po tváři. Až teď si naplno připustila, že se jí život rozpadá pod rukama.
Navzdory všemu ho nepřestala milovat. Žárlivost její cit jen rozdmýchala. Představa, že by o Radka přišla nadobro, ji děsila. Nejraději by usnula a probudila se do času, kdy existovali jen oni dva a žádná Michaela Kovářová nikdy nevstoupila do jejich života.
Jako by vycítil její myšlenky, přišla zpráva.
Lásko, promiň. Bez tebe to nedokážu.
Za textem svítil emotikon sepjatých rukou.
Možná ti odpustím… ale hned to nebude, pomyslela si. Ať si to trochu protrpí. Nálada se jí nepatrně zvedla.
Asi po hodině zazvonil telefon. Neznámé číslo. Automaticky přijala hovor.
„Dobrý den, Ivano. Tady Sebastian Tomášek. Včera jsme se potkali ve Fregatě…“
Zčervenala. Vybavila si, jak se seznámili i jak s ním tančila, až příliš přitisknutá.
„Ano, vzpomínám si,“ odpověděla tiše.
„Nešla byste se dnes večer projít po nábřeží? Čerstvý vzduch by vám mohl udělat dobře. Říkal jsem si, že jste sama, tak jsem si dovolil zavolat.“
Jeho hlas byl hluboký a podmanivý. Kdyby zněl pronikavě nebo naopak hrubě, odmítla by. Takhle ale váhala jen krátce.
„Proč ne,“ souhlasila. Byla ráda, že nenavrhuje kavárnu – na to by dnes neměla sílu. Procházka podél řeky, navíc s borovicovým parkem opodál, jí připadala jako ideální řešení.
Domluvili si čas a Ivana zamířila do koupelny. Sotva však otevřela dveře, zazvonil zvonek.
Když nahlédla kukátkem, spatřila jen obrovskou kytici bílých chryzantém. Srdce se jí rozbušilo. Tyhle květiny milovala – a věděl to jen Radek.
Nemýlila se.
Vzala pugét do rukou, zabořila do něj tvář a nadechla se známé vůně.
„Děkuju, Radku… Ale nic to nemění,“ snažila se, aby její hlas zněl lhostejně. Přitom měla chuť se mu vrhnout kolem krku a schovat se v jeho měkkém kašmírovém svetru.
„Chápu,“ přikývl. „Nečekám, že mi odpustíš hned. Jen tě prosím, nespěchej s rozhodnutím. Dej mi možnost dokázat, že tě miluju. Jedinou šanci. Říkal jsem ti – nikoho jiného nechci. Nechci o tebe přijít. Udělám cokoli, abys mi odpustila.“
Každé jeho slovo v ní pomalu nahlodávalo obrannou zeď, kterou si kolem srdce vystavěla.