Jeho slova ji rozrušovala víc, než si chtěla připustit. Každá věta, kterou Radek pronesl, jako by po kapkách naleptávala ledový krunýř, jímž si Ivana obehnala srdce, aby ho před ním ochránila.
Vyděsilo ji to. Stačilo málo – a opravdu by mu podlehla, dala mu šanci, o kterou tak úpěnlivě prosil.
A ona přece nechtěla kapitulovat tak rychle.
Nakonec ji ale od okamžitého změknutí zachránil on sám.
„Cítíš se už líp? Co kdybychom si dnes večer někam vyrazili? Sedneme si do kavárny jako dřív…“ navrhl opatrně.
„Ne!“ vyhrkla prudčeji, než zamýšlela. Představa romanticky prostřeného stolu a jeho pohledu přes sklenku vína jí byla náhle nesnesitelná. „Dnešek už mám domluvený.“
„S kým? S tím včerejším frajírkem?“ procedil Radek mezi zuby a ruce se mu sevřely v pěst.
„Zaprvé tě prosím, abys neurážel mé známé,“ odpověděla chladně. „Já ti přece taky neoznačuju tvoje… ehm… známosti hanlivými výrazy. A zadruhé – nejsem povinna ti podávat hlášení, s kým se vídám.“
„Pořád jsi moje manželka!“ vyštěkl.
„Už jen na papíře. Za tři týdny nebude ani to.“
„Žádný rozvod nebude,“ odsekl tvrdohlavě. „Zůstaneme spolu.“
„To si snad děláš legraci? Radši bych skočila z devátého patra, než abych s tebou znovu žila!“
„Vážně? Tak pojď. Otevřu ti okno, jestli chceš,“ utrousil jedovatě.
„Ty jsi neuvěřitelný!“ vykřikla. Kytici, kterou jí přinesl, mu v návalu zlosti vmetla do obličeje a rozrazila dveře. „Vypadni!“
„Ještě toho budeš litovat,“ pronesl temně a odešel.
Jakmile za ním zaklaply dveře, rozklepaly se jí ruce. Měla se chystat na schůzku se Sebastianem Tomáškem, ale chuť malovat se a vybírat šaty byla tatam.
O půl hodiny později jí přišla zpráva.
Promiň. Promiň. Jsem idiot. Prosím, sejdeme se dnes… nebo zítra…
Hned nato další oznámení.
Jsem dole na parkovišti. Zelená Mazda, značka XXX XX.
Možná právě proto, že se tentokrát nijak zvlášť nepřipravovala a nesnažila se udělat dojem, cítila se se Sebastianem překvapivě uvolněně. Auto nechali pár ulic od nábřeží a vydali se pěšky podél řeky. Dlážděné cesty byly ještě vyhřáté od dne, ale ve vzduchu už byl cítit večerní chlad.
Rozsvítily se lampy a hladina vody se rozzářila odlesky světel.
„Je tu nádherně,“ usmála se Ivana a zhluboka se nadechla.
Během procházky se mu omluvila za předchozí večer, kdy to přehnala s alkoholem, a také mu otevřeně řekla, že ji čeká rozvod.
„Takže oficiálně jsem stále vdaná,“ dodala tiše. „A bylo by fér říct, že naše setkání beru… čistě přátelsky.“ Zčervenala při vzpomínce, jak se mu včera na parketu věšela kolem krku.
„Rozumím,“ přikývl klidně. „Ani já nemám rád ukvapené kroky. Jen… za poslední roky jste první žena, která mě opravdu zaujala. Upřímně, trochu jsem vyšel ze cviku.“
„Jak to?“ podívala se mu konečně přímo do očí. Překvapila ji jejich hluboká, téměř temně modrá barva.
„Možná se vám to nebude líbit.“
„Zkuste to.“
Krátce se odmlčel. „Strávil jsem několik let ve vězení. Byl jsem odsouzen za zabití. Pokud vás to hned teď nevyděsí, jednou vám vysvětlím, jak to bylo.“
Zůstala stát, zaskočená. V hlavě se jí přelévaly protichůdné reakce – šok, zvědavost, obava.
„Myslím, že vás raději doprovodím domů,“ navrhl jemně, jako by vycítil její rozpaky.
Napjala se. Bála se, že se bude chtít pozvat nahoru – a ona si nebyla jistá, co by udělala. Stále milovala Radka. A navíc… nový známý s kriminální minulostí.
Sebastian ji však u dveří bytu jen zdvořile políbil na ruku.
„Ozvu se,“ řekl prostě.
Zůstala stát na chodbě a nechápala. Přitažlivý, kultivovaný muž, očividně finančně zajištěný – a přesto bývalý vězeň. A co bylo nejpodivnější – ani se ji nepokusil políbit.
Napadlo ji, jestli ho jako žena vůbec přitahuje. Nebo zda má jiné úmysly. „To jsem ale hloupá,“ zamumlala si při zouvání bot. „Všechno jsem mu o sobě vyklopila.“
Vtom zazvonil zvonek.
„Že by se vrátil?“ Zatajila dech a podívala se kukátkem. Když spatřila Radka, otevřela.
„Tak ty jsi fakt číslo!“ vybuchl hned ve dveřích. „Já se před tebou ponižuju, prosím tě o odpuštění – a ty si mezitím vyrazíš s tím kašparem! Dobře. Tak víš co? Já ten rozvod chci.“
„Výborně,“ odsekla bez emocí.
„Ale na byt zapomeň. Máš týden, aby ses sbalila.“
„Prosím?“ zvedla obočí. „Takže mě jako správný gentleman necháš na ulici?“