„Tak jsem to pochopila správně?“ vydechla Ivana Zemanová chladně. „Dobře. V tom případě byt prodáme a peníze si rozdělíme. Já si za svou část něco pořídím.“
Radek Vacek se ušklíbl, jako by slyšel povedený vtip. „Na to rovnou zapomeň, milá zlatá,“ zasmál se pohrdavě. „Ten byt jsem kupoval z peněz, které mi darovala máma.“
„To snad nemyslíš vážně!“ zbledla. „Kupovali jsme ho spolu. Oba jsme platili.“
„To jsou jen tvoje řeči,“ pokrčil rameny. „Papíry mluví jasně.“
Ivana na něj zírala, jako by před ní stál cizí člověk. Tolik let vedle něj žila – a přesto si nevšimla, jak hluboko v něm dřímá něco zkaženého. Nešlo už jen o nevěru. Tohle bylo chladně promyšlené. Náhle jí došlo, že si s matkou nejspíš připravili půdu pro případ, že by jednou došlo na rozvod.
„Ale já nemám kam jít… To přece víš. Z mého platu sotva vyžiju,“ zašeptala.
„Měla ses víc snažit,“ odsekl. „Neměla ses spoléhat, že tě budu živit navždy.“
„Takže ze mě bude bezdomovkyně,“ dokončila Ivana své vyprávění a pozorně sledovala tvář Sebastiana Tomáška. Hledala v ní náznak lítosti nebo zklamání.
Sebastian se však jen lehce pousmál. „Nebojte se, Ivano. Nejsem na tom zrovna špatně,“ řekl klidně. „Bydlím za městem v domě, který miluju. Do Prahy jezdím jen občas, a mám tam byt, kde přespávám párkrát do měsíce. Můžete se tam nastěhovat vy. Já vás obtěžovat nebudu. Leda byste mě sama pozvala.“
Když jí o den později ukázal prostorný mezonet v luxusní čtvrti, vyrazilo jí to dech. „Tohle si nemohu dovolit,“ hlesla. „Nechci být nikomu zavázaná.“
„Dovolte mi, abych vám něco vysvětlil,“ navrhl tiše. „Možná pak pochopíte, proč to dělám.“
Posadili se naproti sobě a Sebastian začal vyprávět. S otcem kdysi vybudovali prosperující nábytkářskou firmu. Po jeho smrti však přišel silný konkurent, který se pokusil podnik převzít násilím. Když se Sebastian postavil na odpor, přišla odplata. Jeho manželka i malý syn zemřeli za podivných okolností – oficiálně nešťastná náhoda. Neoficiálně výstraha.
„Oznámil mi to osobně,“ řekl Sebastian bez záchvěvu v hlase. „A já… jsem mu to vrátil.“
Jednal unáhleně, vedený vztekem. Skončil ve vězení. Podnik mezitím převzal jeho bratr a udržel ho nad vodou.
„Nelitoval jsem ani minutu,“ dodal tiše. „Ale zůstal jsem sám. A víte… jste mé ženě podobná. Nejen vzhledem. I hlasem. Tím, jak se díváte na svět. Tou čistotou.“
Ani si nevšiml, kdy přešel k tykání.
„Nemám pro koho žít,“ přiznal. „Podávám ti ruku. Zatím přátelsky. Opři se o mě. A čas ukáže.“
O deset let později stáli muž a žena na přídi výletní lodi a hleděli na třpytící se hladinu Jadranu. Ivana se s úsměvem opírala o Sebastianovo rameno.
„Gratuluju, dědečku,“ zasmála se radostně. „I mladší budou mít kluka. Hádej, jaké jméno vybrali.“
Sebastianovy šediny zářily ve slunci. „Snad zase Sebastian? Vždyť už jeden roste u starších,“ objal ji pevně. „No dobrá. Naše firma se bude jmenovat Tři Sebastianové.“
„Zlatíčko, co ti ještě chybí?“ žadonil jiný muž, shrbený, s prořídlými vlasy přehazovanými přes temeno a s břichem přetékajícím přes pásek. „Všechno dělám, jak chceš. Dokonce jsem na tebe přepsal byt. Co víc si přeješ?“
Mladá žena před ním protočila oči. „Víš, co chci? Abys konečně vypadl z mého bytu. A ne za týden. Tři dny ti stačí.“
Radek Vacek zůstal stát jako opařený.
„Potřebujete ubytování?“ zopakoval generální ředitel chladně a přeměřil si hlavního inženýra, který působil zanedbaně a unaveně. „Firemní byty jsou obsazené, Radku Vacku. Dva mají naši talentovaní stážisté. A ten třetí… do toho vám nic není. Budete se muset postarat sám o sebe. Když jste si tak ustlal.“
Dveře kanceláře se tiše zavřely. A Radek poprvé pochopil, že některé mosty shořely nadobro.