V kuchyni se držel pach léků a zatuchliny, který s sebou Ivana Kovářová přivezla před třemi měsíci spolu se třemi obrovskými taškami. Ten odér se od té doby usadil v záclonách i ve spárách mezi dlaždicemi. Seděla v čele mého stolu jako samozvaná vládkyně, rty sevřené do tenké čárky, a zcela zbytečně kroužila lžičkou v prázdném hrnku.
Pavel Marek postával u okna a upřeně hleděl do deštěm smáčeného říjnového dvora. Ramena měl svěšená, záda ohnutá, jako by už předem nesl vinu.
„Lucie, posaď se,“ pronesla tchyně rázně. „Musíme si promluvit. Nebude to příjemné, ale je to nutné.“
Zastavila jsem proud vody. Houbička mi vyklouzla z ruky a s mlasknutím dopadla do dřezu. V hrudi mě bodl ledový pocit. Tenhle tón jsem znala — používali ho exekutoři nebo nadřízení těsně před výpovědí.
„Tak mluvte,“ odpověděla jsem a usedla jen na kraj stoličky, připravená kdykoli vyskočit.
„S Pavlem jsme si udělali malý přehled výdajů…“ odmlčela se, aby dodala svým slovům váhu. „Tvému Romanovi Jelínkovi je devět. A jí jako dospělý chlap. Boty sotva vydrží pár měsíců, bundu potřebuje každou sezónu novou. A všichni víme, jaká je doba. Ceny letí nahoru.“
Podívala jsem se na manžela. Zatáhl hlavu mezi ramena, ale otočit se neodvážil.
„Kam tím míříte?“ zeptala jsem se klidně, až příliš klidně.
Ivana Kovářová se napřímila a v očích jí zajiskřilo. „Tvůj syn nás finančně vysává. Odteď povedeme oddělené rozpočty.“
Ticho, které následovalo, bylo téměř hmatatelné. Jen stará lednice monotónně hučela — svědek dob, kdy jsme si s Pavlem potají ujídali z nočních zásob a věřili, že jsme šťastní.
„Upřesněte to,“ vybídla jsem ji. Uvnitř se mi vzdouvala ne uraženost, ale chladná, soustředěná zloba.
„Je to jednoduché,“ chopila se slova ochotně. „Poplatky za byt rozdělíme mezi tři dospělé. Hypotéku si budeš hradit sama, byt je přece napsaný na tebe. Pavel zaplatí jen to, co má minimálně uvedeno ve smlouvě. A jídlo? Každý se postará sám o sebe. Nejsme povinni živit tvůj…“ Nedokončila to, ale význam visel ve vzduchu. Tvůj Roman. Ten kluk.
„Pavle, souhlasíš?“ nespustila jsem oči z jeho zad.
Konečně se otočil. Obličej měl zrudlý a pohledem těkal po podlaze. „Lucko, máma má pravdu. Vedeš oddělení, vyděláš víc, zvládneš to. My to máme složitější. Musím opravit auto, máma potřebuje zubaře… Takhle to není fér.“
Tři roky manželství. Tři roky jsem žila v přesvědčení, že se můžu opřít o pevné rameno. Místo toho jsem zjistila, že stojím vedle berle, která se zlomí při první zátěži.
„Výborně,“ pronesla jsem. Hlas mi ztvrdl tak, až jsem se sama nepoznávala. „Když odděleně, tak odděleně.“
„Konečně rozumné slovo,“ rozzářila se Ivana Kovářová, mylně si mou vyrovnanost vykládajíc jako slabost. „Mělo to tak být už dávno.“
Přešla jsem k zásuvce s dokumenty, vytáhla notes a propisku. „Sepíšeme si podmínky. Ať později nevzniknou dohady. Souhlasíte?“
Večer jsem nahlédla do dětského pokoje. Roman seděl na koberci a skládal lego. Jakmile zaslechl mé kroky, instinktivně se přikrčil — stejně jako předtím Pavel v kuchyni. Srdce se mi sevřelo. Vnímal všechno. Šeptání „babičky Ivany“, pohledy plné nelibosti.
„Mami, já nemám hlad,“ zamumlal a vyhnul se mému pohledu. „Jedl jsem ve škole.“
Posadila jsem se k němu a objala ho. Byl drobný, lopatky mu vystupovaly pod tričkem. A prý někoho objídá?
„Jsi to nejlepší, co mám. A nikdo si na tebe nebude dovolovat. Brzy se věci změní. Slibuju ti to.“
Tu noc jsem oka nezamhouřila. Ležela jsem ve tmě a počítala. Výdaje, příjmy, splátky — čísla se mi skládala do jasného obrazu, který začínal nabývat velmi konkrétních obrysů.