Čísla nelžou. Neumějí hrát divadlo, nevydírají city a nesnaží se vzbudit soucit. Když jsem si všechno poctivě sečetla, výsledek byl až překvapivě přehledný.
V neděli ráno jsem vstala dřív než obvykle. Když Pavel Marek s Ivanou Kovářovou dorazili do kuchyně na snídani, čekalo je na stole malé překvapení.
Seděla jsem u hrnku kvalitní zrnkové kávy, jejíž vůně zaplnila celý prostor, a působila klidně.
„Dobré ráno,“ pronesla jsem téměř vesele. „Připravila jsem pro vás návrh dohody. Prosím, přečtěte si ho.“
Papír jsem posunula blíž k nim.
„Co to má znamenat?“ Ivana Kovářová si nasadila brýle a podezíravě si mě změřila.
„Soubor pravidel pro společné soužití,“ odpověděla jsem. „Bod jedna – potraviny. Lednice se rozdělí na dvě části. Horní police patří mně a Romanovi Jelínkovi, spodní vám. Sahat na cizí věci se nebude. Pokud se to poruší, uhradí se trojnásobek ceny dané potraviny.“
„To je malicherné, Lucie Řezníková,“ ohrnula ret tchyně.
„Ne, to je spravedlivé,“ opravila jsem ji klidně. „Druhý bod – drogerie. Prací prášek, šampon, toaletní papír… každý si pořídí vlastní. Všimla jsem si, že aviváž používáte opravdu velkoryse. Odteď si ji budete kupovat sama.“
Pavel mlčky ukusoval z chleba s nejlevnější salámovou náhražkou a vyhýbal se pohledu na můj sýr.
„A teď to hlavní,“ pokračovala jsem. „Třetí bod – nájem.“
Ivana Kovářová se zakuckala čajem. „Prosím?!“
„Byt je zatížen hypotékou. Osmdesát procent akontace jsem zaplatila já z peněz za prodej babiččina bytu. Podle listu vlastnictví mi patří tři čtvrtiny plochy, Pavlovi jedna čtvrtina. V přepočtu je to jeho malá ložnice. Vy ale obýváte obývací pokoj o dvaceti metrech čtverečních a využíváte kuchyň i koupelnu.“
Pavel zpozorněl. „A co z toho vyvozuješ?“
„Že užíváte prostor, který je převážně můj. Máme přece oddělené finance a každý se stará sám o sebe. Zavádím tedy nájem za užívání mých metrů.“
„Ty ses zbláznila!“ vyjekla tchyně a zrudla. „Chceš tahat peníze z vlastního manžela?“
„Z nájemníka,“ upřesnila jsem chladně. „A z jeho hosta, který se tu zdržel déle, než bylo slušné. Zjišťovala jsem ceny pronájmů v okolí. Částku jsem spočítala včetně opotřebení vybavení. Vyjde to přibližně na polovinu Pavlovy výplaty. Splatnost je vždy pátého.“
„To nemůžu zaplatit!“ ohradil se Pavel. „Vždyť už splácím hypotéku!“
„Svůj podíl podle smlouvy, ano. To je tvůj závazek vůči bance. Nájem je závazek vůči mně. Pokud se vám to nelíbí, můžete se odstěhovat. Ivano Kovářová, nemáte náhodou dvoupokojový byt na druhém konci města?“
Tchyně si teatrálně přitiskla ruku na hruď. Tenhle výstup měla očividně nacvičený. „To je podlost! Vyhazuješ syna z domova! Pavle, slyšíš ji?“
„Slyším, mami… Lucie, přestaň. Tohle není vtipné.“
„Nevtipkuju,“ odpověděla jsem pevně. „Včera jste prohlásili, že můj syn vás připravuje o jídlo. Přijala jsem tedy nová pravidla. Buď podepíšete, nebo si sbalíte věci.“
Podepsali. Byli přesvědčení, že jen hraju divadlo a že mě to přejde.
Nepřešlo.
Hned další den jsem nechala do pokoje, který sdílím s Romanem, namontovat zámek. Když večer Pavel zkusil otevřít dveře a narazil na odpor, zaklepal.
„Lucie, potřebuju si vzít košili.“
„Klíč je na skříňce v předsíni,“ zavolala jsem. „Odemkneš, vezmeš, zamkneš a klíč vrátíš. A prosím, bez zbytečných dotyků. Mám sepsaný seznam věcí.“
Náš byt se změnil v moderní verzi staré komunálky, jen s novou kuchyňskou linkou a lesklou podlahou.
Nakupovala jsem kvalitní suroviny a vařila jen pro nás dva. Večer se z trouby linula vůně pečeného kuřete s česnekem, někdy sladké aroma vanilkových muffinů, jindy pomalu dušeného hovězího.
Pavel Marek a Ivana Kovářová si mezitím vystačili se svými spodními policemi a s tím, co si sami pořídili.