„…je naprosto v pořádku,“ dokončil lékař klidně. „Srdce by jí mohli závidět i kosmonauti. Tlak sto třicet na osmdesát – na její věk ukázkový. Nevidím nic jiného než přehnanou reakci. Řekněme… divadelní výkon.“
„D-divadelní?“ Pavel Marek na něj zíral, jako by špatně slyšel.
„Vaše maminka je zdravá,“ řekl suše. „Velmi přesvědčivá, to ano, ale zdravá. Účtuji vám výjezd a vyšetření za planý poplach.“
Podal mu platební terminál.
Ivana Kovářová okamžitě přestala sípat, posadila se a upravila si halenku. V místnosti by se dalo krájet ticho.
Pavel hleděl na svou matku a něco se mu v očích zlomilo. Už v nich nebyl strach o nemocnou ženu, ale trpké procitnutí. Před sebou měl člověka, který právě sehrál scénu, aby z něj dostal poslední peníze.
Kartu přiložil k terminálu tak roztřeseně, že mu málem vypadla z ruky. Krátké pípnutí znělo jako rozsudek.
Když za lékařem zaklaply dveře, zeptal se tiše: „Takže jsi lhala?“
„Pavlíčku, mně bylo opravdu zle… z nervů… ta tvoje Lucie mě dohání k šílenství…“
„Nelži,“ přerušil ji pevněji. „Jen proto, abys nemusela platit? Aby ses ji pokusila zahnat do kouta?“
Pak se obrátil ke mně. V jeho pohledu byla prázdnota.
„Odjede. Hned.“
„Teď večer? Kam bych asi šla?“ vyjekla Ivana.
„Domů. Zavolám ti taxi. Začni si balit.“
„Synku…“
„Řekl jsem, že si máš sbalit věci!“ vybuchl tak, že jsme s Romanem Jelínkem sebou trhli. „Už toho mám dost, mami. Málem jsem přišel o rodinu kvůli tvým hrám.“
Balila bez jediného slova, věci házela do tašek s okázalým rachotem. Za půl hodiny byla pryč. Ani se nerozloučila. Pavel ji nevyprovodil.
Seděl potom v kuchyni, lokty na stole, hlavu v dlaních. Před ním chladl nedotčený čaj.
Posadila jsem se naproti němu.
„Lucie…“ neodvažoval se mi podívat do očí. „Vím, že jsem se choval jako hlupák. Jako syn, co dovolí, aby jeho dítě někdo ponižoval. Nevím, jak to napravit.“
Neodpověděla jsem. Necítila jsem soucit. Jen vyčerpání.
„Ty peníze vrátím,“ pokračoval chraplavě. „Najdu si ještě jednu práci. Klidně budu jezdit noční směny v taxislužbě. Splatím každý dluh. Jen… nás neodepisuj. Ne kvůli mně. Kvůli nám.“
Zvedla jsem k němu pohled. Poprvé za tři roky přede mnou neseděl ustrašený kluk schovaný za matčinými zády, ale dospělý muž, který si uvědomil následky svých činů.
„Dobře,“ řekla jsem chladně. „Zkušební doba. Tři měsíce. Finance zůstanou oddělené. Dluhy si vyřešíš sám. Třikrát týdně vaříš a úklid je na tobě. A hlavně – Roman. Potřebuje otce, ne věčného synáčka. Jakmile uslyším jedinou narážku nebo uvidím křivý pohled, končíme.“
„Beru,“ vydechl bez váhání.
Uplynuly dva měsíce.
Pavel Marek se vrací z práce vyčerpaný, s kruhy pod očima, přesto se převlékne a jde k plotně. Naučil se připravit maso, uvařit polévku – první pokus byl přesolený tak, že se skoro nedal jíst, ale s Romanem jsme ho spořádali beze slova.
Včera jsem přišla domů dřív. V obýváku seděli na zemi mezi hromadou dílků stavebnice.
„Tati, kam patří tenhle kousek?“ ptal se Roman.
Pavel se usmál a rozcuchal mu vlasy. „To je podvozek, parťáku. Hned ho přiděláme.“
Tiše jsem přivřela dveře a nechala je samotné. Zámek na ložnici jsem zatím nesundala. Důvěra se vrací pomalu, po kapkách. Ale nájem za tento měsíc jsem mu už neúčtovala. Místo toho jsme založili společný spořicí účet. Na dovolenou. Pro nás tři.
Ivana Kovářová párkrát volala, že se jí zase „zvedá tlak“. Pavel ji vyslechl, doporučil obrátit se na lékaře a hovor ukončil.
Rozhodl se. A já také. Vybrala jsem si sebe a svého syna. A zdá se, že jsem tím nakonec získala i manžela.