„Haló?“ ozvala se do telefonu Lenka Vaněková, sotva přijala hovor.
„Dostavte se, prosím, k identifikaci těla,“ pronesl strohý mužský hlas na druhém konci.
„K jaké identifikaci?“ nechápala Lenka.
„Máme důvod se domnívat, že jsme nalezli tělo vašeho manžela.“
„To je nějaký omyl. Můj muž je na pracovní cestě,“ odpověděla rozechvěle. Srdce se jí prudce rozbušilo.
„Můžete přijet?“ zaznělo netrpělivě.
„Ano… hned,“ vydechla a hovor ukončila.
Stála chvíli bez hnutí a snažila se pochopit, co právě slyšela. Rostislav Sedláček odjel před několika dny služebně mimo město. Ještě včera večer spolu mluvili, vyprávěl jí o schůzkách a o tom, kolik práce ho čeká. A dnes ji někdo zve k identifikaci těla? Nedávalo to smysl.
Oblékla se téměř mechanicky, seběhla ze schodů a vyšla do sychravého dne. Vítr byl ostrý a ledový, ale ona ho sotva vnímala. Hlavou jí vířily otázky, které nedokázala uspořádat.
V budově policie ji přivítal mladý muž.
„Dobrý den, jsem Milan Janeček,“ představil se klidným tónem. „Pojďte prosím se mnou.“
Vedl ji dlouhou chodbou, až zastavili u chladné místnosti. Uvnitř stály kovové vozíky, na nichž ležela těla zakrytá prostěradly. Milan přistoupil k jednomu z nich a pomalu odhrnul látku.
Lenka zalapala po dechu. Na lehátku ležel muž s těžce popáleným obličejem, téměř k nepoznání.
„Poznáváte ho?“ zeptal se úředně.
Z očí jí vyhrkly slzy. „Ne… já…“ hlas se jí zlomil.
„Nehoda se stala nedaleko města. Vozidlo kompletně vyhořelo. Uvnitř jsme našli koženou brašnu s doklady na jméno vašeho manžela.“ Podal jí ohořelou tašku.
Lenka ji okamžitě poznala. „Ano, ta patří Rostislavovi,“ zašeptala a přitiskla si ji k hrudi.
„Takže potvrzujete totožnost?“ naléhal.
Zavrtěla hlavou. „Já nevím… výška odpovídá, doklady jsou jeho… ale obličej…“ Rozplakala se naplno.
Nevydržela tam ani o minutu déle. Vyšla z místnosti, pak z budovy, a téměř běžela domů. Potřebovala klid. Potřebovala přemýšlet.
Když za sebou zavřela dveře bytu, připadala si jako ve zlém snu. Myšlenky jí chaoticky přeskakovaly. Otevřela láhev vína, nalila si plnou sklenku a bez hnutí zírala před sebe.
Jak je to možné? Včera s ním mluvila. Zněl unaveně, ale klidně. Říkal, že má hodně práce. Co se mohlo stát během jediné noci?
Roztřesenými prsty vytočila číslo své nejlepší kamarádky.
„Radko, můžeš ke mně přijet?“ vysoukala ze sebe.
„Jasně, co se děje?“ znejistěla Radka Tomášeková.
„Přijeď, prosím. Vysvětlím ti to osobně,“ a znovu se rozplakala.
Radka nechala děti u své maminky a přijela co nejrychleji. Když vstoupila do bytu, našla Lenku sedět u kuchyňského stolu, před sebou otevřenou láhev vína.
„Lenko, co se stalo?“ klekla si k ní.
„Rostislav je mrtvý,“ vydechla Lenka ochraptěle.
„Co to říkáš?“ vytřeštila Radka oči.
„Volali mi z policie. Byla jsem na identifikaci. Prý autonehoda. Auto shořelo…“ hlas se jí zlomil.
„Počkej, uklidni se a řekni mi všechno od začátku,“ vybídla ji Radka a pevně ji chytila za ruce.
„Viděla jsem jen popálené tělo. Nedalo se poznat. Jen ta brašna a doklady…“
„Takže sis jistá nebyla?“ zeptala se racionálně.
„Řekla jsem, že asi ano… podle věcí. Co jiného jsem měla dělat?“ vyhrkla Lenka zoufale.
Radka si povzdechla. „Musíme to brát s rozumem. Je potřeba zařídit pohřeb, pokud je to opravdu on.“
„Ano… musím všechno připravit. Zaslouží si důstojné rozloučení,“ šeptala Lenka prázdným hlasem.
„Postaráme se o to spolu,“ ujistila ji Radka. „Zavoláme do pohřební služby, pomůžou nám se vším.“
Lenka ji objala. „Nevím, co bych bez tebe dělala.“
Ten večer Radka zůstala u ní. Seděly dlouho do noci, popíjely víno a snažily se vstřebat krutou zprávu.
Lenka a Rostislav byli manželé deset let, ale jejich příběh začal dávno předtím. Čtyři roky spolu chodili, než vůbec pomysleli na svatbu. Přátelé si z nich dělali legraci a oslovovali je „ženich a nevěsta“, jenže oni nikam nespěchali.
Rostislav měl jasno – nejprve dokončit vysokou školu, najít si pevnou půdu pod nohama a teprve potom založit rodinu. Lenka s ním vždy souhlasila. Obdivovala ho, věřila mu a podporovala každý jeho plán.
Po studiích si Lenka našla zaměstnání poměrně rychle. Rostislav však nechtěl pracovat pro někoho jiného. Toužil po vlastním podnikání. Obrátil se na rodiče s žádostí o podporu, ale ti tehdy jeho nadšení brali s rezervou.
Přesto ji požádal o ruku. Svatba byla velkolepá – hudba, smích, tanec do rána. Lenka při gratulacích často plakala dojetím, zejména když mluvila její maminka.
Pak přišel na řadu Rostislavův otec. Nejprve promluvila jeho žena, ale skutečné překvapení přišlo až s ním.
„Synu,“ začal vážně, „vždy jsme ti chtěli dát to nejlepší. Nedávno jsi za mnou přišel s nápadem rozjet vlastní byznys. Přiznávám, že jsem pochyboval. Myslel jsem si, že jsi ještě mladý. Dnes ale vidím, že jsem se mýlil.“
Položil před novomanžele složku.
„Tady je většinový podíl v mé firmě. Přebíráš vedení.“
V sále zavládlo naprosté ticho. Rostislav oněměl. Takový dar nečekal.
„Tati… děkuju,“ vypravil ze sebe a objal ho.
„Věřím, že to zvládneš. A my si s mámou konečně trochu odpočineme.“
Lenka mu tiše zašeptala: „Víš, jaká je to odpovědnost?“
Rostislav se pousmál a lehce zatřásl složkou. „Zvládneme to. Uvidíš.“
Byl plný nápadů, jak podnik modernizovat. Od dětství trávil čas ve výrobních halách, sledoval stroje i práci zaměstnanců. Když tam během studia vykonával praxi, všiml si, jak jsou dělníci přetížení.
„Proč tu nemáte žádnou odpočinkovou místnost?“ ptal se jich tehdy.
Jen pokrčili rameny.
Když převzal vedení, jednou z prvních změn bylo vybudování zázemí pro zaměstnance. Vznikla místnost s pohodlnými sedačkami, kávovarem a dokonce herní konzolí.
„Zbytečně je rozmazluješ,“ kroutil hlavou jeho otec.
Jenže výsledky mluvily jasně – produktivita vzrostla.
„Tak to jsem se mýlil,“ uznal starší muž.
„Chci, aby se tu lidé cítili dobře. Nejde jen o zisk,“ vysvětloval Rostislav.
Doma byl stejně pozorný jako v práci důsledný. Každý den přicházel s květinou, Lenka ho vítala teplou večeří. Přestože pracovala, stíhala se starat o domácnost tak, že byt působil vždy upraveně a útulně.
Jejich život se zdál být pevný a harmonický. A právě proto Lenka nedokázala přijmout, že by to všechno mohlo během jediného dne skončit – aniž by tušila, že události, které právě začaly, jsou teprve začátkem něčeho mnohem složitějšího.