Lenka Vaněková si i po letech manželství zakládala na tom, jak před manželem vypadá. Nikdy se nestalo, že by Rostislava Sedláčka přivítala neupravená, v sepraném županu nebo bez špetky líčení. I když přišla z práce unavená, nejdřív ze sebe smyla denní make-up a nanesla jemnější, svěžejší líčení, převlékla se do lehkých šatů a teprve potom ho šla přivítat. Rostislav si toho všímal. Věděl, že se pro něj znovu připravuje, a těšilo ho to víc, než kdy dokázal říct nahlas.
Společně také cestovali. Když si dopřáli dovolenou, uměli celé hodiny zůstat zavření v hotelovém pokoji, odříznutí od světa, spokojení jen sami se sebou. Město si nechávali až na poslední dny pobytu. A když se vraceli domů, dokázali ještě den či dva zůstat jen mezi vlastními zdmi, jako by si chtěli uchovat tu bublinu soukromého štěstí co nejdéle.
Jejich manželství působilo navenek bezchybně. Dům byl plný smíchu, něhy a vzájemné pozornosti. Přesto tu zůstávalo prázdné místo, které se nedalo přehlédnout – chybělo dítě.
„Leni, já bych si tak přál malého prcka,“ šeptával jí Rostislav do vlasů, když večer leželi v posteli.
„Myslíš, že já ne?“ odpovídala tiše a pevně ho objímala.
„Není nějaký problém?“ ptal se jednou vážněji a zadíval se jí do očí.
„Nevím,“ pokrčila rameny s nevinným výrazem.
„Co kdybychom zašli k lékaři?“ navrhl opatrně.
„Ano… ale až později. Teď mám v práci šílené období,“ vymlouvala se pokaždé.
Rostislav vydělával víc než dost. Jeho podnikání rostlo a s ním i příjmy. Nakonec si splnili sen a pořídili si prostorný dům za městem, obklopený pozemkem, který nabízel klid i soukromí.
Jednoho dne přišel s dalším návrhem. „Leni, nechceš s prací skončit?“
Překvapeně se na něj podívala. „Proč? Vždyť všechno zvládám.“
„Nemusíš přece pracovat, když se o nás dokážu postarat. Chci, abys měla klid,“ objal ji kolem ramen.
„Dobře, promyslím to,“ odpověděla smířlivě.
Jejich vztah byl někdy až přeslazený. Oslovovali se zdrobnělinami, smáli se drobnostem a působili jako pár z romantického filmu. Nakonec se skutečně rozhodla dát výpověď. Od té chvíle jako by jejich domácnost ještě víc rozkvetla.
Lenka se naplno vrhla do péče o dům. Sama uklízela, vařila, zvelebovala zahradu. Na části pozemku založila záhony plné květin a barev. Rostislav mezitím objednal firmu, která uprostřed zahrady vyhloubila jezírko. Společně plánovali, kam umístí lavičky a kde vysadí stromy.
„Měli bychom zase někoho pozvat. Dlouho tu nikdo nebyl,“ navrhla jednou.
„Jak si přeješ,“ usmál se a lehce ji políbil na špičku nosu.
Už druhý den se zahrada zaplnila příbuznými a přáteli. Vonělo grilované maso, hrála hudba a lidé obdivovali upravené záhony i klidnou hladinu jezírka.
„Tohle všechno je práce mojí Lenky,“ chlubil se Rostislav hrdě.
Zdálo se, že jeden bez druhého nedokážou existovat. V domě se neustále ozývalo „Leničko“ a „Rostíku“. Milovali se – jenže, jak se později ukázalo, každý trochu jiným způsobem.
Jedno odpoledne se Rostislav vrátil z práce nečekaně brzy. Lenka vyšla do předsíně.
„Ty jsi dnes doma nějak brzo,“ poznamenala.
„Chtěl jsem tě vzít k doktorovi,“ odpověděl a políbil ji.
„Proč? Já se cítím dobře,“ podivila se.
„Nedělej ze mě hlupáka. Víš přesně, o čem mluvím,“ řekl pevně.
Chvíli váhala, pak sáhla po kabelce. „Dobře, pojedeme.“
Cestou téměř nemluvili. Když vystupovali z auta, chytila ho za ruku.
„A kdyby byl problém na mé straně… opustíš mě?“ zeptala se tiše.
Zarazil se. „Co to říkáš?“
„Jen tak,“ pousmála se napjatě.
„Nikdy bych tě neopustil,“ ujistil ji a políbil.
V ordinaci dostali žádanky na vyšetření a rozdělili se. Občas se potkali na chodbě, vyměnili si pohled plný očekávání.
„Ani netušíš, jak moc tě miluju,“ šeptal jí.
„Jsme spolu už tolik let, že si bez tebe nedokážu představit život,“ odpovídala.
„Za pár měsíců oslavíme deset let od svatby,“ připomněl s úsměvem.
„Za devět měsíců,“ opravila ho a v tu chvíli viditelně ztuhla.
„Děje se něco?“ všiml si.
„Ne, jen jsem unavená,“ vymluvila se.
Výsledky měly být hotové za tři dny. Čekání se zdálo nekonečné.
Když byl Rostislav v práci, zazvonil mu telefon. Volal lékař.
„Vaše výsledky jsou připravené. Mohl byste se zastavit?“ zaznělo z druhé strany.
„Hned vezmu manželku a přijedeme,“ odpověděl.
„Byl bych rád, kdybyste přišel nejprve sám,“ doplnil lékař klidně.
Rostislavovi zatrnulo. Cestou si byl jistý, že problém je na jeho straně. Proto ho přece volají samotného.
„Tak co?“ vyhrkl, sotva dosedl.
Lékař si nasadil brýle. „Vy jste naprosto v pořádku.“
„Tak proč jsem tady bez ženy?“
„Ani ona nemá zdravotní komplikace,“ pokračoval klidně.
„Tak kde je problém?“ zvedl hlas.
„Vaše manželka užívá hormonální antikoncepci,“ pronesl lékař bez emocí.
Rostislav vyskočil. „Cože?“
„Nevěděl jste to?“ podivil se.
„Kdybych věděl, seděl bych tu?“ vydechl rozčileně.
Složku s výsledky si vzal a odešel jako v mrákotách. V autě chvíli jen seděl. Než stihl odjet, zazvonil mu telefon znovu – tentokrát z kanceláře. Asistentka oznamovala příjezd zahraničních partnerů, na které čekal měsíce. Šlo o klíčovou smlouvu.
Vztek i šok musely ustoupit stranou. Vrátil se do firmy a soustředil se na jednání. Hosté byli z Asie a spolu s tlumočníkem oznámili, že jsou připraveni podepsat kontrakt. Pro jeho podnik to znamenalo vstup na světový trh.
„Je potřeba, abyste s námi odcestoval a představil výrobu osobně,“ zazněl požadavek.
„Kdy?“ zeptal se bez váhání.
„Dnes.“
Souhlasil. Toužil dokázat otci i sám sobě, že to zvládl.
Domů dorazil ve spěchu. „Leni, odjíždím na služební cestu!“
O lékaři se zmínit nedokázal.
„Co ti mám sbalit?“ ozvala se z ložnice.
„Věci na týden,“ odpověděl a zmizel v koupelně.
Když se sprchoval, zavolala na něj: „Byl jsi dnes u doktora?“
Zamrazilo ho. „Proč se ptáš?“
„Jen tak,“ odpověděla klidně.
„Neměl jsem čas,“ zalhal.
Na letišti už čekali partneři i kolegové. Během letu měl dost času přemýšlet. Myšlenky se mu vracely k jedinému – proč mu to tajila? Kdyby děti nechtěla, mohli o tom mluvit. Ale skrývat pravdu a brát prášky za jeho zády… to vnímal jako zradu.
Letadlo dosedlo na ranvej a on stále nedokázal tu informaci vytěsnit. Místo do továrny zamířili nejprve do hotelu, kde se měli ubytovat a připravit na další den. Rostislav vystoupil z auta s pocitem, že se mu pod nohama rozpadá půda, na které si dosud tak jistě stál.