„Ty ses snad zbláznila,“ vyprskla Lenka Vaněková smíchem, ale ten jí rychle zamrzl na rtech.
Čím déle se na dvojici u vody dívala, tím silnější svírání cítila v žaludku. Ten muž… to držení těla, způsob, jak se usmívá. Ne, to nemůže být náhoda. Vstala a udělala několik kroků po písku. Srdce jí bušilo tak prudce, až měla pocit, že se každou chvíli udusí. Když se přiblížila natolik, že mu viděla do tváře, všechna pochybnost zmizela.
„Rostislave?“ vykřikla roztřeseným hlasem.
Muž se prudce otočil. „Lenko? Co tady děláš?“ odpověděl ohromeně.
Podlomila se jí kolena. „Ty… ty žiješ?“ Zašeptala a dotkla se jeho paže, jako by potřebovala důkaz, že není přelud. Vedle něj stála štíhlá tmavovlasá žena s asijskými rysy, která ho pevně držela kolem pasu.
„Odpověz mi. Co tu chceš?“ zopakoval tvrdě Rostislav Sedláček.
Lenka se na něj nevěřícně dívala. „Já tě oplakala. Stála jsem u tvého hrobu. A ty si tu mezitím žiješ… a ještě s ní?“ Pohledem doslova probodávala jeho společnici.
„Do toho ti nic není,“ odvětil chladně, bez náznaku studu.
„Jak můžeš něco takového říct? Kde jsi byl celé ty roky?“ Její hlas zesílil a kolemjdoucí se začali otáčet.
„Prosím vás, rozejděte se,“ mávl rukou směrem k přihlížejícím. Pak se zadíval Lence přímo do očí. „Vzpomínáš si, jak ses ke mně chovala?“
„A jak asi?“ nasadila výraz nevinnosti, který vždycky uměla zahrát dokonale.
„Než jsem tehdy odjel na služební cestu, byl jsem u lékaře. Řekl mi, že z mé strany je všechno v pořádku. Nechápal jsem, proč nemůžeme mít dítě. A pak jsem zjistil, že moje milovaná manželka tajně bere antikoncepci,“ procedil mezi zuby.
„No a?“ pokrčila rameny.
„Ty to vážně nechápeš?“ přistoupil blíž.
„Ne,“ odpověděla stejně tvrdým tónem.
„Po mém údajném pohřbu jsi dlouho netruchlila. Brzy ses objevovala s mladšími muži, utrácela peníze, které sis myslela, že ti patří. A když se řešilo dědictví, obtěžovala jsi mého otce kvůli podílům ve firmě. Dům jsem ti nemohl vzít, byl koupený během manželství. Ale účty jsem stihl vyprázdnit. To, co jsi dostávala jako dividendy, bylo jen to, co jsem ti sám posílal. Nechtěl jsem, abys skončila na ulici,“ řekl bez stopy něhy, kterou k ní kdysi cítil.
Lenka zbledla. „Tohle jsi mi nemohl udělat…“
Rostislav se hořce usmál. „Když jsme byli tehdy v Číně, měl jsem předat důležité dokumenty. Poslal jsem je kurýrem, doprovodil ho až na letiště. Omylem si vzal i moji osobní tašku. Ten člověk měl nehodu, auto shořelo. Tys byla předvolaná k identifikaci a potvrdila jsi, že jsem to já. V tu chvíli mi došlo, že to tak nechám. Otec mi pak vyprávěl, jak ses na pohřbu smála a za pár měsíců prodávala dům. Neměl jsem chuť se vracet.“
Pohlédl směrem k ženě, která stála opodál. „V té době jsem poznal Nikolu Planýovou. Byla laskavá, opravdová. Začali jsme spolu žít a brzy čekala dítě. To štěstí, které jsem s ní zažil, jsem předtím nikdy nepoznal.“
„Tak hluboce jsi mě miloval, že jsi mě vyměnil při první příležitosti,“ řekla Lenka tiše.
„Přestaň hrát divadlo,“ utnul ji.
„Já nehraju,“ odpověděla se sklopeným zrakem.
Vtom k nim přiběhla Radka Tomášeková. „Rostislave! Tak to jsi opravdu ty? Myslela jsem, že se mi to jen zdá.“
„Jak vidíš, podobnost čistě náhodná,“ pronesl sarkasticky.
Lenka se nadechla. „A co teď?“
„Nic. Ty máš svůj život, já svůj. Někde v Česku máš symbolický hrob. Můžeš tam chodit plakat,“ řekl a otočil se k odchodu.
„Tak si běž!“ hodila po něm hrst písku.
„Děkuju,“ zašeptal sotva slyšitelně a odešel ke své rodině.
Radka na ni zírala. „Co to mělo znamenat?“
„Copak jsi neslyšela?“ vybuchla Lenka. Měla chuť křičet na celý svět.
„Takže on je celou dobu naživu a nechal tě žít v přesvědčení, že je mrtvý?“ shrnula Radka.
Lenka bezmocně svěsila ruce. „Vypadá to tak.“
„A co uděláš?“
„Co asi? Byla jsem hloupá,“ rozplakala se.
„Teď nemá cenu se hroutit,“ snažila se ji uklidnit Radka. „Jestli tě někdy opravdu miloval, třeba se to ještě změní.“
„Ty tomu nerozumíš,“ vytrhla se jí a utekla k baru.
Rostislav si tehdy po příjezdu do Číny pamatoval každý detail. V hotelu ho vítaly usměvavé recepční. Jedna z nich – Nikola Planýová – ho zaujala na první pohled. Byla vysoká, bledá, téměř křehká jako porcelánová figurka.
„Rostislav,“ představil se a podal jí ruku. Jen se lehce uklonila.
Pak přišla nehoda a zpráva od otce, že má být pohřben. Požádal ho, aby vše utajil. Když se dozvěděl, jak se Lenka chovala, rozhodl se zmizet ze starého života nadobro.
Jednoho večera Nikola vstoupila do jeho pokoje a tiše řekla: „Čekám dítě.“
Nejprve jí sotva rozuměl, češtinu ovládala jen částečně. Když mu však ukázala test, pochopil.
„Vezmeš si mě?“ zeptal se bez váhání. Už měl vyřízené nové doklady.
„Musím to říct otci,“ odpověděla nervózně.
„Promluvím si s ním,“ ujistil ji.
Stihl také převést veškeré finance, což se později ukázalo jako prozíravé. S Nikolou vybudoval rodinu – narodil se jim syn a o rok později dcera. Podnikání prosperovalo, všechno šlo správným směrem. Až do chvíle, kdy se znovu objevila Lenka.
Druhý den po setkání na pláži vešel Rostislav do hotelového baru pro nápoje. Lenka tam už seděla.
„Nemohli bychom si promluvit?“ oslovila ho tiše.
„Není o čem,“ odpověděl bez zájmu.
„A co naše manželství?“ naléhala.
„Jaké manželství?“ podíval se na ni chladně. „Já tě miloval. Ty jsi mě jen využívala.“ Pak se otočil a vrátil se ke své ženě.
Cesta domů probíhala v tichu. Letadlo se zdálo nekonečné.
„Jak to mohl udělat?“ prolomila Lenka mlčení.
Radka pokrčila rameny. „Možná stejně, jako jsi to udělala ty.“
„Já jsem mu přece nebyla nevěrná,“ bránila se.
„On to asi viděl jinak.“
Lenka si povzdechla. „Možná je pravda, že všechno zlé je k něčemu dobré.“
„Chtěla jsi dům, peníze… měla jsi je. Teď víš, kolik to stálo,“ odpověděla Radka.
Na letišti je čekal řidič. Lenka však odmítla nastoupit a vydala se pěšky. Až teď si naplno uvědomila, že ho skutečně ztratila. Když ho „pohřbívali“, necítila nic. Dnes to bolelo.
Následující den nastoupila do práce. Uvědomila si, že z cizích peněz věčně žít nelze. O několik měsíců později ji však čekalo další překvapení.
„Radko, potřebuji tě,“ vzlykala do telefonu.
„Co se děje?“
„Jsem těhotná,“ zašeptala.
„Jak? Vždyť jsme byly pořád spolu!“
Lenka jen bezradně pokrčila rameny.
„Co chceš dělat?“
„Půjdu na interrupci,“ řekla rozhodně.
Objednala se ke gynekologovi. K jejímu překvapení to byl ten samý lékař, u něhož kdysi seděla s Rostislavem.
„Chci zákrok,“ oznámila stroze.
„Dřív jste po dítěti toužila,“ poznamenal ironicky.
„Lidé mění názory,“ odsekla.
Podal jí formuláře k podpisu. O pár dní později zákrok podstoupila. Když se probudila z narkózy, lékař jí tiše sdělil, že další těhotenství už s největší pravděpodobností nebude možné.
Tentokrát jí došlo, že některé ztráty jsou definitivní.