Zatímco my jsme si drželi svou část domácnosti, Pavel Marek a Ivana Kovářová přežívali na zlevněných mražených taštičkách a levných těstovinách pochybné barvy. Vaření bylo podle Ivany „ztrátou času pro někoho její úrovně“ a Pavel si už dávno zvykl, že talíř se před něj postaví jakýmsi zázrakem, aniž by musel hnout prstem.
Jednoho večera jsem na pánvi opékala karbanátky. Poctivé, z čerstvého masa, se šťávou, která při otočení syčela a voněla po česneku a majoránce. Pavel nakoukl do kuchyně a zhluboka se nadechl. Vypadal zbědovaně – kalhoty zmačkané, protože i žehlička už měla svůj „provozní poplatek“, pod očima tmavé kruhy.
„Lucie… to voní skvěle. Nedala bys mi jeden? Z výplaty ti to vrátím,“ zamumlal téměř prosebně.
Obrátila jsem maso na druhou stranu. Olej prskl na sporák.
„Ne, Pavle. Jeden takový karbanátek vyjde dráž než celé balení těch tvých těstovin. A my přece máme oddělené finance.“
„Jsi lakomá,“ zasyčela Ivana, která se připlížila za ním. „Vlastnímu manželovi nedopřeješ ani sousto.“
Podívala jsem se na ni klidně. „Minulý týden jste nedovolila mému synovi vzít si jablko. ‘Na to nesahej, to je pro Pavla do práce.’ Pamatujete?“
Stiskla rty a obrátila se k oknu. Odpověď nenašla.
Všímala jsem si, jak se Roman mění. Už se nebál projít kuchyní. Věděl, že má za zády mě. Já jsem byla jeho jistota. Ti dva pro něj představovali jen nepříjemné spolubydlící, které je třeba vydržet.
Blížil se pátý den v měsíci. Termín, kdy se platí.
Pavel chodil po bytě zachmuřený, telefonoval kamarádům, v koupelně šeptal do mobilu. Peníze nikde. Auto potřebovalo opravu, pro mámu prý drahé léky, a do toho moje nájemné.
Čtvrtého večer přišel za mnou do pokoje. Seděla jsem u notebooku a dokončovala práci.
„Lucie… nemám celou částku.“
„To je problém,“ odpověděla jsem, aniž bych zvedla oči od obrazovky.
„Zkus to pochopit. Máma potřebuje zahraniční lék, stojí spoustu peněz.“
Zavřela jsem notebook. „Když jste navrhovali oddělený rozpočet, co jste čekali? Že vám budu dál vařit, prát a ještě ze svého dotovat vaše výdaje? Chtěli jste mě zahnat do kouta? Ukázat mi, kam patřím?“
„Chtěli jsme jen férovost…“ hlesl.
„Tak ji máte. Zítra je pátého. Bez peněz není bydlení.“
Do místnosti vklouzla Ivana Kovářová.
„Proč se s ní vůbec bavíš!“ vyjela. „Nikdo nikam nepůjde! Ten byt patří mému synovi!“
„Z jedné čtvrtiny,“ připomněla jsem suše. „Soud klidně určí přesné užívání. A vám by mohl přisoudit tak maximálně rohožku u dveří.“
A tehdy spustila divadlo. Ivana náhle zrudla, přitiskla si dlaň na levou stranu hrudi a začala se sesouvat po zárubni.
„Ach… srdce… pálí to… Pavle, zavolej záchranku… odchází mi síly…“
Pavel zbledl jako stěna. „Mami! Lucie, volej sanitku! Copak nevidíš, že je jí zle?“
Přistoupila jsem blíž. Dýchání pravidelné, zorničky normální. Výkon hodný ochotnického souboru.
„Dobře,“ řekla jsem klidně a vytáhla telefon. „Jen počítej s tím, že státní záchranka má teď plno, přijede možná za hodinu. Soukromá tu bude do deseti minut. Ale je drahá. Opravdu drahá. Zaplatíš?“
„Ty nemáš srdce!“ křikl hystericky. „Volej soukromou! Peníze seženeme!“
Lékaři dorazili za sedm minut. Seriózní muž s kufříkem, vůně dezinfekce zaplnila pokoj. Vyšetřil pacientku, přiložil elektrody, změřil tlak.
Ivana ležela na pohovce se zavřenýma očima a tiše sténala, občas nenápadně pootevřela víčko, aby zkontrolovala účinek.
Doktor sundal stetoskop, odpojil přístroj a zadíval se střídavě na mě a na vyděšeného Pavla.
„Tak tedy,“ pronesl unaveně. „Kardiogram…“