— Radko, nezahlédla jsi někde moje gumáky? — ozval se z předsíně Kamil Martinec a vyklonil hlavu zpoza dveří.
— A komu by asi byly dobré tvoje „lyže“ velikosti čtyřicet pět? Hledej pořádně! — odpověděla mu manželka bez většího zájmu.
— Já už prolezl úplně všechno! — brblal podrážděně. — Poslední dobou mi náš byt připadá jako nějaká záhadná zóna, kde věci mizí beze stopy. Nejdřív stará bunda, kterou jsem si chtěl odvézt do práce, potom zimní kalhoty… a teď i ty holínky. A obávám se, že tu „zónu“ dokážu i pojmenovat!
Radka Konečná jen mávla rukou, jako by odháněla dotěrnou mouchu. Ať si prý nevymýšlí hlouposti.
Jenže Kamila to hlodalo čím dál víc. Nakonec své podezření nevydržel a rozhodl se jít na věc přímo.
— Paní Stanislavo Brňáková, neviděla jste náhodou moje rukavice? — zeptal se opatrně tchyně.
Drobná žena energicky zavrtěla hlavou.
— Proboha, Kamile, na co by mi byly? — nastavila mu své malé ruce. — Vždyť by mi byly velké i jako boty!
— Nech mámu na pokoji! — objevila se ve dveřích Radka. — Tvoje harampádí jí je úplně k ničemu. Mám pocit, že s přibývajícími roky začínáš být trochu podezíravý…
Možná na tom něco bylo. Přesto se Kamil nemohl zbavit vtíravého pocitu, že to všechno není náhoda.
Upřímně řečeno, na Stanislavu Brňákovou si stěžovat nemohl. Byla to tichá, nenápadná žena. Před časem se rozhodla opustit ruch města a odstěhovala se natrvalo na venkov. Pěstovala zeleninu, užívala si čerstvý vzduch a se sousedy vycházela víc než dobře. Do života své dcery Radky a jejího muže Kamila nijak nezasahovala.
Jenže nedávno její domek lehl popelem. Okolnosti požáru zůstaly nejasné. Stanislava nepila, nekouřila v posteli a na bezpečnost si dávala pozor. Tím si byl Kamil jistý.
Radka jako starostlivá dcera nabídla matce střechu nad hlavou. Na řešení spáleniště neměla čas, a tak pozemek s ohořelými základy postupně zarůstal plevelem. Stanislava se po návratu do města s osudem smířila překvapivě klidně. Dostala malý pokojík, kde si zabydlela pár osobních věcí, pletla ponožky a jiné drobnosti pro domácnost. A aby jí nebylo smutno po zahradě, zaplnila balkon truhlíky s bylinkami.
Kamil proti jejímu stěhování nic nenamítal. Rodina si má pomáhat, zvlášť když jim z příbuzných vlastně nikdo jiný nezůstal. Děti neměli, jeho rodiče už dávno nebyli mezi živými a Radčin otec také odešel před lety.
Jenže právě od chvíle, kdy se tchyně nastěhovala, začaly z bytu záhadně mizet věci. A pokaždé šlo výhradně o pánské oblečení — navíc starší kousky.
— Radko, opravdu jsi nikde neviděla moje gumáky? Prohledal jsem každý kout a nic, — zkusil to znovu.
— Proč by je kdo potřeboval? Ty tvoje obří boty? — odbyla ho.
— Říkám ti, že se tu něco děje. Jako by nám doma fungovala nějaká anomálie. A mám dojem, že vím, jak se jmenuje.
Radka protočila oči.
— To mi snad nechceš namluvit, že se s mámou přistěhoval i nějaký skřítek nebo duch, který si potrpí zrovna na pánské hadry? Moje věci zůstávají tam, kde mají být!
— Právě! — nedal se Kamil. — Zmizí jen to moje.
— Buď rád. Aspoň bude méně práce s vyhazováním, — uzavřela diskusi.
Ani další rozhovor se Stanislavou Brňákovou nic nepřinesl. Vypadala upřímně překvapená a trochu dotčená.
Radčina lehkovážnost ji ale přešla ve chvíli, kdy sama zjistila, že nemizí jen manželovy staré věci.