„…že mluvíš pravdu.“
„Samozřejmě že mluvím pravdu!“ ohradil se Kamil Martinec dotčeně a zabodl do Radky pohled. „Ještě jsem se úplně nezbláznil. Do senility mám, doufám, pořádně daleko! Musíme si promluvit se Stanislavou Brňákovou. Jenže netuším, jak na to. Je zřejmé, že o tom nechce mluvit. Kdyby chtěla, dávno by s tím vyšla ven.“
Hned následující den zmizel z kuchyně jeho termohrnek, který si občas brával do práce.
„Je mi naprosto jasné, kde skončil…,“ zamumlal si pod vousy a bez dalšího otálení zamířil k tchyni. Nastal čas vyložit karty na stůl.
„Stanislavo Brňáková, já už o všem vím!“ spustil zostra, sotva vešel.
Tchyně sebou trhla a ostražitě si zetě přeměřila. „O čem to mluvíš, Kamile?“
„O tom, že nosíte věci někomu dolů do sklepa.“
„Prosím tě, to je nějaký omyl…“
„Nezapírejte. Slyšel jsem vás. Mluvila jste tam s nějakým Bronislavem Míkou. A dokonce jste ho pobízela, aby… jak jste to řekla? Aby ‚vylezl z podzemí‘!“
„Nic takového jsem neříkala…,“ bránila se slabě, ale bylo na ní vidět, že je přistižená.
„Mami, nehádáme se,“ ozval se klidný hlas ode dveří. Radka Konečná tam stála s rukama založenýma na prsou. „Kvůli pár balíčkům těstovin a konzervě se svět nezboří. A ty gumáky už stejně dosluhovaly. Prosím tě, řekni nám pravdu.“
Stanislava Brňáková se zadívala na dceru, těžce vydechla a rezignovaně přikývla.
Když se před časem přestěhovala na venkov, seznámila se tam s mužem. Bronislav Míka byl samotář, zvyklý tvrdě pracovat, ale bez stálého domova. Přespával, kde se dalo. Živil se příležitostnými pracemi – někomu postavil kůlnu, jinému naštípal dřevo nebo spravil plot. Opuštěných stavení bylo po vesnicích dost, občas si vystačil i se stanem.
O tom, jak se ocitl na ulici, mluvil nerad. Jen jednou se zmínil, že začal překážet vlastním příbuzným, a tak se ho zbavili. Nic víc z něj nedostala. Nejprve ho Stanislava litovala. Nabídla mu, že může nějaký čas zůstat – místa bylo dost a pomoc na zahradě přišla vhod. Jenže časem mezi nimi vzniklo něco víc.
„Ani by mě nenapadlo, že v našem věku může člověk ještě něco takového prožít,“ sklopila oči. „Sblížili jsme se. Jestli to byla láska, nebo jen potřeba nebýt sám… těžko říct. Ale pro mě to znamenalo hodně.“
Sousedi však nadšením neoplývali. Přestali ji zdravit a místo toho si šeptali za zády. Pak přišel požár, který jí dům zničil. Přestěhovala se k dětem, ale Bronislav Míka odmítl zůstat bez ní.
„Takže teď přebývá v našem sklepě?“ vydechla Radka nevěřícně.
„Kam by šel?“ pokrčila Stanislava rameny. „Zakázal mi, abych vám o něm cokoliv říkala. Lidem nevěří. Když ho vyhodili vlastní, proč by mu měli pomoct cizí? Má strach, že byste ho odsud vyhnali. Snažila jsem se mu najít místo v ubytovně, ale mladší chlapi mu tam dělali ze života peklo. Jednou ho dokonce obrali o peníze.“
„To je příšerné,“ hlesla Radka. „A jak je možné, že ho ze sklepa ještě nikdo nevyhodil?“
„Už se o to pokusili,“ povzdechla si Stanislava. „Jednou přišel nějaký pracovník z údržby domu. Nejdřív na něj křičel a hnal ho pryč. Ale když mu Bronislav Míka přispěl na láhev, náhle změnil tón. Začal mluvit o lidské solidaritě. Od té doby se občas ukáže a čeká, že dostane něco na spravení nálady. A Bronislav mu raději vyhoví.“
Kamil si promnul bradu. „Dobře, tohohle jste si nějak ošetřili. Ale co když se objeví někdo další? Nemůžete přece donekonečna všechny uplácet.“
„Nikdo další nepřijde,“ mávla rukou Stanislava přesvědčeně. „To se nestane.“