„To se nestane,“ trvala na svém Stanislava Brňáková a odmítavě mávla rukou. „Ten domovník, Dalibor Petříček, když si trochu přihnul, sám Bronislavovi říkal, že má vlastně kliku. Ve správě domu prý nemají lidi, sotva stíhají běžnou práci. Kromě něj se sem prý dalších sto let nikdo nepodívá.“
Kamil Martinec si povzdechl. „No potěš… A jak vlastně žije? Kde se umývá a kam chodí na záchod?“
„Do sprch chodí do městských lázní,“ odpověděla Stanislava. „A co se týče zbytku… i to jsme nějak vyřešili. Sklep zůstává čistý,“ dodala tiše a lehce se začervenala.
Kamil raději nechtěl znát podrobnosti.
„Odpusťte mi, že jsem si od vás půjčila věci,“ obrátila se Stanislava k dceři. „Bronislav po tom požáru neměl skoro nic. Neměl si ani co obléct, aby mohl vyjít mezi lidi. Snaží se občas něco přivydělat, ale ve městě o něj moc nestojí. Přeci jen už má svůj věk.“
Radka Konečná si promnula kořen nosu a podívala se na manžela. „Mami, neřeš ty hadry. To je maličkost. Spíš musíme přijít na to, jak dál.“
„Něco vymyslíme,“ přikývl Kamil rozhodně.
Večer seděli spolu u kuchyňského stolu a dlouho mlčeli.
„Asi nám nezbude nic jiného než si vzít půjčku a dát mamince dům znovu do pořádku,“ přemýšlela nahlas Radka. „Jinou možnost nevidím.“
„Souhlas,“ odpověděl Kamil bez váhání. „A Bronislava vezmeme zatím k nám. Pokoj u Stanislavy je sice malý, ale nějak se poskládáme. Nemůže přece zůstávat ve sklepě. Zkusím ho vzít k nám do práce, ostraha pořád shání lidi.“
Radka si povzdechla, ale nakonec přikývla. „Snad to bude jen na přechodnou dobu.“
Když jí své rozhodnutí oznámili, Stanislava měla slzy v očích. A Bronislav Míka? Ten zůstal stát jako opařený, když ho přišla ze sklepa vyzvednout. Nechápal, že se to skutečně děje.
„Vlastní mě odepsali… a vy, cizí lidé, mě berete mezi sebe,“ koktal dojatě. „To je jako zázrak. Děkuju vám.“ Rychle si otíral oči, aby nebylo vidět, jak je naměkko.
Kamil dodržel slovo a zařídil mu místo u bezpečnostní služby.
A nikdy toho nelitoval.
„Kde jsi toho chlapa vyhrabal?“ pochvaloval si šéf ostrahy. „Spolehlivý, pozorný, žádné vysedávání na telefonu, žádné klimbání na stanovišti. Takové lidi dneska pohledáš! Nemáš ještě nějakého podobného?“
Kamil se jen usmál. „Takový je jen jeden.“ V duchu si ale pomyslel, že je to vlastně dobře.
Také doma se Bronislav snažil, aby byl užitečný. Co vzal do ruky, to spravil. Opravil kapající kohoutek, seřídil dveře, které drhly, dal do pořádku starou komodu. Radčina počáteční nedůvěra se postupně vytratila. Místo podezřívavých pohledů přišlo uznání.
Manželé si nakonec skutečně sjednali úvěr, objednali řemeslníky a pustili se do obnovy domu Stanislavy Brňákové. Práce postupovaly rychleji, než čekali.
„Děti moje, já vám to všechno vrátím,“ objímala je Stanislava střídavě oba. „Z důchodu vám budu posílat peníze. A Bronislav si taky něco vydělá. Nezůstaneme vám nic dlužní.“
„Mami, prosím tě,“ bránila se Radka rozpačitě. „Schovej si důchod pro sebe. Jsme rodina, tak si pomůžeme. Hlavně že budete v klidu.“
Jakmile byl dům opravený, Stanislava s Bronislavem se vrátili zpátky na venkov. Nedlouho poté měli malou svatbu a začali hospodařit po svém. Radka s Kamilem jezdí na návštěvy pravidelně.
Kamil si ale jednu věc neodpustil. Po celé zahradě nechal nainstalovat bezpečnostní kamery. Ten příběh se sousedy mu pořád vrtal hlavou — nejdřív hádky, a pak požár. Možná to byla jen nešťastná náhoda. Ale jistota je jistota. Opatrnosti není nikdy dost.