„Co to máš proboha na sobě? Vlasy rovné jak hřebíky, nehty nenalakované, obličej úplně bez líčení.
A ty jsi dokonce v papučích? Takhle tedy ne! Okamžitě se dej do pořádku, tady máš peníze.
V tomhle stavu se mi vůbec nelíbíš. A radši se mi ani neukazuj na oči!“
„Ale Radku Tomášku, jsme přece doma, nikdo nás nevidí. Chtěla bych si jen trochu odpočinout.
Když si budu vlasy pořád natáčet, úplně si je zničím. A z podpatků mě bolí nohy, včera jsem v lodičkách běhala celý den.
Když jsem přišla domů, s takovou úlevou jsem vklouzla do svých měkkých plyšových bačkor…“
„Řekl jsem hned! Nebo chceš, abych si našel jinou?“
Amálie Janečeková vyrůstala v rodině, která si nemohla příliš vyskakovat. S rodiči obývala menší domek v okresním městě. Maminka celý život pracovala na místním statku, tatínek trávil směny v továrně od rána do večera.
Amálie i její mladší sestra Michaela Urbanová byly od dětství vedeny k práci. Pomáhaly na zahradě – vytrhávaly plevel, sklízely brambory, staraly se o rajčata. Kromě toho měly na starosti i drobné hospodářství: slepice, kachny a husy.
V létě bylo na všechny ty povinnosti času dost, zato od podzimu do jara musely dívky skloubit domácí práce se školou. Rodiče byly přísní a žádné výmluvy nepřipouštěli, takže se obě sestry svědomitě učily, četly, počítaly příklady a připravovaly se na vyučování.
Po maturitě vyvstala otázka dalšího studia. Na vysokou školu rodina peníze neměla, a tak padlo rozhodnutí, že Amálie nastoupí na místní odbornou školu. Vybrala si obor kadeřnice a studium ji okamžitě pohltilo.
Ve třídě si rychle našla nové kamarádky, z nichž mnohé přijely z okolních městeček a bydlely na internátě. Nejblíže si byla s Lenkou Kolářovou a Ditou Hájekovou. Obě byly veselé, spontánní a pro každou legraci. Trávily spolu téměř všechen volný čas a jejich přátelství vydrželo až do posledního ročníku.
Jednoho podzimního dne nemohly Lenka s Ditou dosednout.
„Amálie, pojď dnes večer ven!“ přemlouvaly ji. „Na hlavní třídě otevřeli novou kavárnu, musíme ji omrknout.“
„Holky, šla bych ráda, ale teď jsem na tom s penězi bídně. Co kdybychom se jen prošly?“
„Ale prosím tě, nekaž nám radost. Nový podnik ve městě! Představ si, kolik tam bude zajímavých kluků.“
S financemi to Amálie opravdu neměla jednoduché. Rodiče jí posílali jen menší částku na drobné výdaje, která sotva pokryla obědy. Maminka už kvůli zdraví na statku pracovat nemohla a z otcovy výplaty se žilo skromně.
Nechtěla však kamarádky odmítnout. Měla obavu, že příště by ji už nemusely přizvat.
„Dobře, dám si jen kávu, na tu mi to vyjde,“ uklidňovala se v duchu.
Otevření známého řetězce v jejich malém městě vyvolalo pořádný rozruch. Centrum zaplnila mládež, každý chtěl být u toho.
Dívky se na večer chystaly dlouho – na internátním pokoji si vytvořily improvizovaný kosmetický koutek a proměnily ho téměř v malý salon krásy.