Otec zůstal stát jako opařený. „Počkej, tomu nerozumím. Ty se snad chceš vdávat?“ vyhrkl překvapeně.
Amálie se jen zasmála a zavrtěla hlavou. „Kdepak, tati. O svatbě zatím vůbec nemluvíme. Prostě spolu zkusíme bydlet, poznáme se v běžném životě a čas ukáže, jestli nám to klape. Pak se teprve rozhodneme, co dál.“
Maminka s jejím vysvětlením spokojená nebyla. „Já tomu stejně nerozumím,“ namítla tiše, ale pevně. „Buď se dva vezmou, nebo spolu chodí, ale každý má přece zůstat u sebe. Takhle napůl mi to přijde zvláštní. A upřímně, Radek Tomášek se mi úplně nezdá. Je od tebe skoro o osm let starší, jestli se nepletu, už mu táhne na třicet.“
„Mami,“ povzdechla si Amálie, „dneska už to chodí jinak než za vašich časů. Lidé spolu nejdřív žijí, aby zjistili, jestli si opravdu sednou. Aspoň se pak nerozvádějí kvůli tomu, že se vlastně pořádně neznali. A že je starší? To je přece výhoda. Má víc rozumu než většina kluků v mém věku, ví, co chce, a je finančně zajištěný.“
Rodiče s jejím rozhodnutím nesouhlasili, ale dál to nehrotili. Částečně jim situace dokonce vyhovovala – mladší dcera právě nastupovala na odbornou školu a rodinný rozpočet byl napjatý. O jednu dospělou dceru méně doma znamenalo o něco méně výdajů.
Amálie se tedy přestěhovala k Radkovi a začala nová etapa jejich soužití. Třípokojový byt byl prostorný, moderně vybavený a zařízený s citem pro detail. Všude vládla čistota, kuchyň zářila novotou a obývací pokoj působil jako z katalogu. Pro dívku, která byla zvyklá doma šetřit každou korunou, to byl téměř jiný svět.
Radek vlastnil kavárnu a plánoval otevřít další pobočky i v okolních městech. Práce ho pohlcovala, ale zároveň mu přinášela slušné příjmy. Amálie si našla místo v barber shopu nedaleko jejich domu. Protože teprve sbírala zkušenosti, začínala jako dětská kadeřnice. Nebyla to její vysněná pozice, ale brala ji jako příležitost získat praxi.
Postupem času si však začala všímat, že Radek má na její osobu stále víc požadavků. Bedlivě sledoval, zda nepřibírá, a každou drobnou změnu na její postavě komentoval. Když spolu začali bydlet, Amálie si konečně dopřála jídlo bez počítání každé porce. Doma byla zvyklá uskromňovat se, kdežto Radek miloval dobré jídlo a na kvalitní restaurace ani donášku nešetřil. Sushi, pizza, těstoviny – to všechno si vychutnávala s radostí.
Jednoho večera si ji však přeměřil pohledem. „Zlato, nemáš pocit, že jsi trochu přibrala?“ poznamenal. „Podívej se na boky, začínají se ti tam dělat faldíky. Měla by sis zajít do fitka. Pošlu ti peníze na permanentku.“
„Ale prosím tě,“ ohradila se Amálie. „Kde vidíš nějaké kilo navíc? Vždyť jsem úplně normální. A ty máš taky malé bříško, a do posilovny nechodíš.“
Radek se jen pousmál. „Já jsem chlap, mně to projde. Ty bys ale měla být reprezentativní.“
Po celodenním stání v salonu byla vyčerpaná, představa dalších hodin cvičení ji nelákala. Přesto si nakonec předplatné koupila a třikrát týdně se nutila na tréninky.
Tím to ale neskončilo. „Mně se na tobě líbí výrazný lak na nehtech,“ říkával jí. „A make-up ti sluší, bez něj jsi taková nevýrazná. A vlasy si častěji natáčej do vln, to je naprosto dokonalé.“
Každý svůj návrh podkládal tím, že jí dal peníze – na manikúru, pedikúru, řasy i další kosmetické procedury. Jako by investoval do projektu, který měl odpovídat jeho představám.
Jednoho odpoledne jí Radek zavolal do práce. „Sluníčko, dneska se dej dohromady,“ pronesl rozhodně. „Večer jdeme na důležitou prezentaci.“