Zatímco se na internátě střídaly u zrcadla, nanášely stíny, lakovaly si nehty a kulmovaly vlasy, Amálie Janečeková zůstávala klidná. Na výrazné líčení si nikdy příliš nepotrpěla – její pleť byla přirozeně svěží, řasy dlouhé a rty plné i bez rtěnky. Stačilo pár tahů řasenkou a lehký lesk, víc nepotřebovala.
Tmavé vlasy jí splývaly hluboko pod ramena a štíhlá postava s jemnými křivkami vypadala dobře téměř v čemkoli. Nad výběrem oblečení tedy dlouho nepřemýšlela. Sáhla po svých oblíbených midi šatech, které jí lichotily, a byla připravená vyrazit.
Před kavárnou je přivítala nekonečná fronta. Zástup lidí se táhl podél celé ulice a zdálo se, že všichni zatoužili ochutnat vyhlášené dortíky a dát si první kávu v novém podniku. Dívky si stouply na konec řady a trpělivě čekaly.
Minuty se však vlečly. Po hodině je začaly bolet nohy a k volným stolům zbývalo ještě nejméně patnáct lidí.
„Holky, nechcete to vzdát?“ nadhodila Amálie tiše. „Kvůli jednomu cappuccinu tu přece nemusíme stát věčnost.“
Lenka Kolářová zavrtěla hlavou. „To ani náhodou. Když už jsme tady, tak si počkáme. Tolik času jsme tomu věnovaly, teď to nevzdáme!“ přidala se i Dita Hájeková souhlasným přikývnutím.
Najednou se mezi čekajícími rozhostil šum. Lidé začali ustupovat stranou a vytvořili uličku pro trojici elegantně oblečených mužů v dokonale padnoucích oblecích. Před nimi spěchal manažer kavárny a omluvně žádal ostatní, aby uhnuli.
„To jsou majitelé,“ šeptalo se kolem.
„A ještě k tomu pěkní,“ ozvalo se odněkud obdivně.
Když muži míjeli Amálii a její kamarádky, jeden z nich – usměvavý, s přátelským pohledem – se na ni zadíval o něco déle než na ostatní.
„Nepřidáte se k nám?“ mrkl na ni lehce.
Amálie zaskočeně zamrkala. „Nemůžu jen tak odejít, jsem tu s kamarádkami.“
„Tak vezměte i je. Aspoň nás bude víc,“ odpověděl bez váhání.
Lenka s Ditou se rozesmály a dřív než Amálie stačila cokoli dodat, vykročily směrem ke vstupu.
Večer se proměnil v nečekaně příjemné posezení. Muži se představili jako Štěpán Planý, Kamil Pražák a Radek Tomášek – skutečně stáli za nově otevřenou kavárnou. O společnost dívek evidentně stáli, objednávali jim zákusky, zmrzlinu i různé druhy kávy a starali se, aby jim nic nechybělo.
Amálie v duchu s úlevou myslela na peníze, které si původně schovala na obědy. Nemusela z nich utratit ani korunu.
Nejvíc ji zaujal právě Radek Tomášek. Měl v sobě cosi odzbrojujícího – trochu kulatější postavu, dobrosrdečný výraz a při úsměvu se mu na tvářích objevovaly dolíčky. Působil mile a nenuceně. Bylo zřejmé, že i ona se mu líbí. Neustále s ní navazoval rozhovor, nabízel jí ochutnat další dezert a zajímal se o její studium i plány do budoucna.
Když se setmělo, doprovodili mladí muži dívky až k internátu. U vchodu si vyměnili telefonní čísla a rozloučili se.
Radek se ozval hned následující den.
„Ahoj, jak se máš? Přiznám se, že mi včerejšek nějak nejde z hlavy,“ začal s lehkým smíchem. „Nemáš dnes čas? Rád bych tě zase viděl.“
„Ahoj,“ odpověděla Amálie. „Teď mířím na přednášku, ale večer bych mohla.“
„Skvělé. Po práci budu volný, tak se domluvíme.“
Od té doby se vídali čím dál častěji. Procházky městem střídaly večeře, společné kino i dlouhé rozhovory. Čas plynul a ani si nevšimli, jak rychle se přiblížil konec studia.
Na slavnostním předávání diplomů, kde Amálie konečně převzala vysněný titul, ji Radek překvapil. Když se ocitli stranou od ostatních, vzal ji za ruku.
„Teď už jsi oficiálně samostatná a můžeš začít novou kapitolu,“ řekl jemně. „Co kdybychom ji začali spolu? Mám byt, kde bychom mohli bydlet. Myslím, že by nám tam bylo dobře.“
Amálie neváhala dlouho. Myšlenka společného života jí připadala přirozená a vzrušující zároveň.
Ještě ten večer doma oznámila rodičům: „Mami, tati, budu bydlet s přítelem. Radek mě pozval k sobě.“