…na prezentaci, musíš zazářit!“ dokončil Radek Tomášek rozhodným tónem.
Amálie Janečeková hovor ukončila a bez váhání vyrazila do kosmetického studia. Měla volno, a tak si mohla dopřát i manikúru. Zvolila decentní francouzský styl – jemný, upravený, elegantní. Doma pak dlouho přemýšlela, co na sebe. Nakonec si oblékla splývavé dlouhé šaty, lehké a vzdušné, a obula sandály na rovné platformě v antickém duchu. Připadala si přirozená a sama sebou.
Když se večer otevřely dveře bytu, stála už připravená v předsíni a upravovala si poslední pramen vlasů. Čekala úsměv, možná obdivnou poznámku.
Místo toho přišla studená sprcha.
„Co to máš proboha na sobě?“ spustil Radek hned mezi dveřmi. „Ty šaty vypadají lacině. A kde jsou podpatky? A vlasy? Měly být navlněné! A nehty?“ Rozhořčeně jí chytil ruku. „Vždyť víš, že miluju výrazné barvy. Tohle skoro není vidět! Takhle nikam nejdu.“
Amálie zůstala stát jako opařená. Nechápala, jak může barva laku nebo střih šatů vyvolat takový výbuch. Radek se ještě chvíli rozčiloval, pak prudce zabouchl dveře a odešel. Vrátil se až pozdě v noci. Spali každý v jiné místnosti.
Její zklamání ale netrvalo dlouho. Radek uměl být okouzlující, když chtěl. Přinesl květiny, omlouval se, zahrnoval ji pozorností – a napětí se postupně rozplynulo.
Jenže brzy se objevily další výtky. Tentokrát mu vadilo, že doma chodí v pohodlné teplákové soupravě a měkkých pantoflích. „Chci, abys nosila hedvábný župan,“ prohlašoval. „A klidně i podpatky. A do postele se přece nechodí jen tak – vezmi si krajkové prádlo a punčochy.“
Poslouchat tyhle požadavky pro ni bylo čím dál těžší.
Jednou se svěřila své kamarádce Lence Kolářové. „On chce, abych vypadala jako nějaká laciná ozdoba,“ vyhrkla rozčileně. „Pořád podpatky, křiklavé nehty, kudrny… jako bych byla výloha.“
Lenka pokrčila rameny. „A co jsi čekala? Pro něj jsi reprezentativní doplněk. Rád se tebou chlubí před ostatními. Dokud budeš oslnivá, zůstane. Ale co pak? To je otázka.“
Pak dodala s ironickým úsměvem: „Aspoň že ti dává peníze. Některé by si řekly, že je to výhra.“
Ta slova v Amálii zůstala. Opravdu je pro Radka jen dekorací? Když si v duchu promítla jejich společné chvíle, uvědomila si, že se nikdy neptal na její sny, na rodinu, na sestru. Nemluvili o budoucnosti, o plánech. Jako by existovala jen její vizáž.
Jednoho večera se dveře rozletěly a do bytu vstoupil Radek s viditelně dobrou náladou. „Amálko, rychle se připrav, jdeme na večeři k příteli!“ volal. „Koupil jsem ti šaty – přesně takové, jaké mám rád. Zářivě růžové! A boty k nim. Stačí make-up a účes. Kde jsi?“
Odpovědí bylo ticho.
V předsíni chyběly její tenisky i batoh, který nosila místo kabelky. Radek prošel do ložnice. Skříně byly plné oblečení, které jí sám pořídil. Lodičky stály úhledně srovnané. Nic nechybělo.
Až na Amálii.
Zmizely jen její oblíbené plyšové pantofle.
K Radkovi se už nikdy nevrátila, přestože ji několikrát prosil o další šanci. Rozhodla se, že nechce být nikomu zavázaná za to, že může být sama sebou.
Autor: Marcela Modrýová