„Rozveďme se,“ prohlásil její muž.
„Dobře,“ odpověděla klidně. „Odstěhuj se.“
Šárka Míkaová si všimla, že si Lukáš Navrátil oblékl svou nejlepší košili – tu smetanovou, kterou mu loni společně vybírali k narozeninám. Na nohou měl nové boty a dokonce i manžetové knoflíčky. V neděli doma obvykle chodil v teplácích, ale dnes vypadal, jako by se chystal na slavnostní událost.
„Šárko, musíme si promluvit,“ řekl a zůstal stát u okna, zády k ní.
Pomalu položila hrnek s kávou na stůl. Srdce jí na okamžik vynechalo, ne však strachy – spíš očekáváním. Bylo zřejmé, že si tenhle rozhovor připravil. Nacvičil si ho. Počítal s emocemi, se slzami, možná i se scénou.
Jenže místo toho se v ní rozhostil podivný klid.
„Myslím, že bude lepší, když se rozejdeme,“ pokračoval, aniž by se otočil. „Oba přece víme, že je to tak.“
„Víme?“ zopakovala tiše. Překvapilo ji, jak vyrovnaně její hlas zní – skoro zvědavě.
Teprve teď se na ni podíval. V jeho tváři se mihlo rozpaky; takovou reakci nečekal.
„Jsme dospělí,“ dodal. „City vyprchaly. Nemá smysl si něco nalhávat.“
Opřela se v židli. Dvaadvacet let manželství. Vychovali syna, přečkali jeho pubertu i její vlastní čtyřicítku. A teď, těsně před padesátkou, přichází tohle.
„A kam bych měla jít?“ zeptala se věcně.
„No…“ zaváhal. „Můžeš zatím bydlet u Natálie Matoušekové. Nebo si něco pronajmout. První měsíce ti finančně vypomůžu.“
U své sestry, která od začátku tvrdila, že si ho brala zbytečně. A ta velkorysá nabídka podpory.
„A ty plánuješ co?“
„Já?“ Zaskočeně zamrkal. „Zatím nic konkrétního. Možná prodám byt a pořídím si menší.“
„Tenhle byt?“ naklonila hlavu.
„Ano. Proč ne?“
Vstala a přešla k oknu. Lukáš instinktivně ustoupil stranou. Dole na chodníku proudily děti s batohy – začátek školního roku. Svět se točil dál, bez ohledu na jejich krizi.
„Lukáši, vzpomínáš si, na koho je ten byt napsaný?“
„Samozřejmě na mě. Proč se ptáš?“
„Na tebe?“ V jejím hlase zazněl upřímně znějící údiv. „Opravdu si tím jsi jistý?“
Poprvé během rozhovoru vypadal nejistě.
„Jistě,“ odpověděl po krátké pauze. „Už dávno jsme přece řešili, jak to je.“