„A co byt? Ten jsme přece budovali spolu. Investovali jsme do něj oba. Rekonstrukce, nové vybavení…“ namítl Lukáš Navrátil a opřel se o zárubeň, jako by hledal oporu i pro svá slova.
Šárka Míkaová k němu pomalu zvedla oči. „Rekonstrukce?“ zopakovala tiše. „Máš na mysli tu, kterou dělal můj táta vlastníma rukama? Zadarmo? Po večerech a o víkendech?“
Odložila papriku stranou. „A nábytek? Ten jsme pořídili z mé výplaty. V době, kdy jsi ‚hledal své poslání‘.“
„Já jsem přece pracoval pořád!“ ohradil se.
„Ano, pracoval,“ přikývla klidně. „Jenže tvé peníze jaksi mizely na tvých koníčcích a potřebách. Chod domácnosti zůstal na mně. Pamatuješ, jak jsi to vysvětloval? Muž musí mít vlastní finance, aby si vážil sám sebe.“
Lukáš zmlkl.
„A taky si vzpomínám, jak jsi říkal, že na děti ještě nejsi připravený. A když se narodil Matěj Řezník, přiznal ses, že tě otcovství děsí. Dneska přitom všem vykládáš, jak jsi starostlivý táta.“
„To s tím nesouvisí,“ zamračil se.
„Naopak. Souvisí to úplně se vším,“ odpověděla. „Já totiž vím, že tohle rozhodnutí nevzniklo včera. Ani minulý týden.“
Odložila nůž, otočila se k němu čelem a opřela se o linku.
„Řekni mi, Lukáši… líbí se Viktorii Vysokýové tenhle byt? Nebo už plánujete něco jiného?“
Zbledl. „Jaké Viktorii?“
„Té, se kterou si posledního půl roku píšeš. Osm let je u vás ve firmě. Nemá děti, ale moc by je chtěla. Pletu se?“
„Ty mě sleduješ?“ vyhrkl.
„Nemusela jsem,“ usmála se bez hořkosti. „Všechno jsi mi prozradil sám. Vzpomínáš si na večer před třemi týdny? Přišel jsi domů nezvykle nadšený. Mluvil jsi o kolegyni — jak je chytrá, ambiciózní, výjimečná. A druhý den sis koupil novou košili.“
Vzala utěrku a pečlivě si osušila ruce. „Začal ses sprchovat ráno, dřív jsi chodil do vany večer. Po deseti letech sis pořídil permanentku do fitka. Koupil sis parfém.“
„Šárko…“
„A telefon si teď nosíš i do koupelny. Dřív ležel klidně na stole. A když se díváš na displej, pořád se usmíváš.“
Na jeho chytrých hodinkách problikla notifikace. Instinktivně sklopil zrak a rychle si zakryl zápěstí.
„Píše ti Viktorie?“ zeptala se věcně, téměř zvědavě.
Sesunul se na židli. „Neplánoval jsem to…“
„Neplánoval co? Zamilovat se, nebo že tě odhalím?“
„Byla to náhoda. Povídali jsme si v práci a pak se to nějak vyvinulo.“
„A tak jsi usoudil, že bude jednodušší, když odejdu já,“ řekla tiše. „Praktické řešení. Byt zůstane tobě, pověst neutrpí — manželka přece odešla sama, tedy je viník jasný. A s Viktorií můžete začít nový, čistý vztah.“