Šárka Míkaová se klidně posadila naproti Lukášovi, ruce složené na stole, jako by spolu vedli obyčejný rozhovor.
„Víš, co je na tom všem zvláštní?“ pronesla vyrovnaně. „Nejsem na tebe rozzlobená. Vlastně cítím spíš vděčnost.“
Podíval se na ni nechápavě.
„Díky tobě jsem pochopila, že vydržím víc, než jsem si kdy myslela.“
„A co hodláš dělat?“ vydechl nejistě.
„Žít,“ odpověděla bez zaváhání. „Tady. Ve svém bytě. Možná se konečně pustím do věcí, o kterých jsem roky jen snila a neměla odvahu je začít. Teď budu mít čas sama na sebe.“
„A co Matěj Řezník?“ namítl.
„Je mu jednadvacet. Dospělý muž. Myslím, že dokáže sám posoudit, jak se který z rodičů zachoval.“
Lukáš vstal a několikrát přešel kuchyňí sem a tam. Bylo vidět, že horečně přemýšlí.
„Šárko… nemohli bychom se nějak dohodnout?“ zkusil to znovu. „Jsem připravený ti vyplatit určitou částku jako vyrovnání.“
Zvedla obočí. „Za co přesně?“
„No… za byt. A za ty roky spolu.“
Krátce se pousmála. „Chceš si tedy ode mě odkoupit střechu nad hlavou, aby sis sem mohl nastěhovat svou přítelkyni?“
„Tak jsem to nemyslel…“
„A jak tedy? Nabízíš mi peníze, abych dobrovolně odešla z vlastního domova?“
Zasmála se – lehce, bez zloby, spíš s překvapením nad absurditou situace.
„Víš, dřív bych na to možná kývla. Ze soucitu s tebou. Řekla bych si: chudák, nezamiloval se schválně. Sbalila bych kufr, odstěhovala se k sestře a ještě bych se ti omluvila, že jsem tě nedokázala udržet.“
Zvedla se a přešla k oknu, odkud byl výhled do dvora.
„Teď už ale chápu, že sis o mně myslel jediné – že jsem pohodlná, naivní ženská, která snese úplně všechno.“
Otočila se k němu. „A víš co? Přepočítal ses.“
„Takže neodejdeš?“ zeptal se tiše.
„Ne. Odejít musíš ty. Dnes. A vezmeš si jen to, co ti skutečně patří.“
„A když odmítnu?“
Podívala se na něj klidným pohledem člověka, který si je jistý sám sebou.
„Pak se Viktorie Vysokýová dozví, že její vyvolený není svobodný muž, ale stále ženatý. A také jak přesně sis představoval vyřešení otázky bytu. Myslíš, že ji to potěší?“
Lukáš mlčel.
„Máš hodinu,“ dodala věcně. „V pět přijdou kamarádky. Nerada bych, aby byly svědkem tohoto rodinného představení.“
Vzala z parapetu rozprašovač a začala jemně rosit listy květin. V bytě se rozhostilo ticho, které přerušovalo jen syčení vody a občasné vrznutí podlahy pod Lukášovými kroky, když si balil věci.
Šárka se zadívala na svou oblíbenou fialku a pousmála se.
Její skutečný život začínal právě teď.