„Samozřejmě,“ zopakoval po krátké odmlce. „Už dávno jsme přece řešili, jak to je.“
Šárka se na něj zadívala klidně, téměř soucitně.
„Řešili jsme i to, z čeho se ten byt vlastně zaplatil,“ připomněla tiše. „Z peněz, které mi dala máma ještě před svatbou. Pamatuješ? Prodala svůj pokoj v bytě po babičce a podala mi obálku se slovy: ‚Tohle je na tvou budoucnost.‘“
Na okamžik se odmlčela.
„A tak se to stalo naší budoucností.“
Lukáš neodpověděl. Jen stál a těkal očima po místnosti, jako by hledal záchytný bod.
„Byt je napsaný na mě,“ pokračovala věcně. „Tehdy jsi neměl stálou práci. Hledal ses. Banka chtěla potvrzení o příjmu kvůli hypotéce. To jsem doložila já.“
Naklonila hlavu. „Už si vzpomínáš?“
„Ale my jsme se přece domluvili…“ namítl tiše.
„Ano. Domluvili jsme se, že je společný. A tak jsem to i brala. Dokud jsi ty sám nepřišel s tím, že bychom si měli všechno rozdělit.“
Vrátila se ke stolu, posadila se a vzala do ruky hrnek. Káva už dávno vystydla, přesto se napila.
„Víš, Lukáši,“ řekla po chvíli, „najednou mi došlo, že máš pravdu. Možná je opravdu čas se rozejít.“
Zpozorněl. V očích mu probleskla naděje, hned nato však nejistota. „Opravdu?“
„Ano. Když chceš začít znovu, udělejme to poctivě.“ Položila hrnek zpět na stůl. „Já zůstanu tady. V bytě, který je psaný na mě. A ty si najdeš vlastní místo. Za své peníze.“
„Šárko, vždyť to přece můžeme probrat normálně…“
„A co právě děláme?“ pousmála se. „Toužil jsi po svobodě. Dostaneš ji. Bez podmínek.“
Posadil se naproti ní. Jeho pečlivě vyžehlená košile, na kterou byl ještě ráno hrdý, teď působila až směšně.
„Nemám teď na nový byt,“ přiznal.
„A já nemám v úmyslu tě dál živit,“ odpověděla klidně. „Sám jsi říkal, že jsme dospělí.“
„Myslel jsem, že to zvládneme v klidu.“
„Vždyť to tak je. Nekřičíme, nehádáme se. Každý jen ponese následky svého rozhodnutí.“ Krátce se odmlčela. „Chtěl jsi, abych odešla já. Nakonec odcházíš ty. Nepřijde ti to spravedlivé?“
Vstala, odnesla hrnek do dřezu a pustila vodu. Na displeji telefonu zablikalo upozornění na dnešní doručení nákupu.
„Potřebuji si to promyslet,“ zamumlal.
„Samozřejmě,“ přikývla, aniž by se otočila. „Jen to prosím neprotahuj. Dnes večer mají přijít kamarádky. Nerada bych před nimi řešila rodinné porady.“
Lukáš beze slova odešel do ložnice. Za chvíli zaslechla tlumený, uspěchaný hovor. Mezitím jí zazvonil zvonek s nákupem. Vyskládala potraviny a začala krájet zeleninu.
Její pohyby byly pomalé, soustředěné, téměř uklidňující.
Asi po půlhodině se objevil znovu ve dveřích kuchyně.
„Šárko, neměli bychom to uspěchat? Co když si to ještě jednou v klidu projdeme?“
Aniž zvedla oči od prkénka, odpověděla: „Co chceš znovu probírat? Rozhodnutí už padlo. Ty jsi ho udělal. Já ho jen přijala. Je to jednoduché.“