„Rozvedeme se,“ oznámil jí manžel. A Radka Švecová bez zaváhání odpověděla: „Dobře. V tom případě se odstěhuj ty.“
Už když vešel do kuchyně, všimla si detailů. Tomáš Kolář měl na sobě svou nejlepší košili – tu smetanovou, kterou mu loni společně vybírali k narozeninám. Obul si i nové boty. Dokonce si zapnul manžetové knoflíčky, které doma nikdy nenosil; o víkendech dával přednost vytahanému svetru a pohodlí.
„Radko, musíme si promluvit,“ řekl a zůstal stát u okna zády k ní.
Pomalu položila hrnek s kávou na stůl. Srdce jí na okamžik poskočilo, ale nebyl to strach. Spíš zvědavost. Bylo zřejmé, že si tu řeč předem připravil. Jako by se chystal na důležitou schůzku.
A tehdy jí to došlo – čeká slzy, výčitky, možná scénu. Jenže místo toho ji zaplavil zvláštní klid.
„Myslím, že bude lepší se rozvést,“ pokračoval, aniž by se otočil. „Oba víme, že je to tak.“
„Opravdu to víme?“ zeptala se a samotnou ji překvapilo, jak vyrovnaně její hlas zní.
Klidně. Téměř věcně.
Konečně se k ní obrátil. V očích se mu mihlo zaskočení – takovou reakci nečekal.
„Jsme dospělí lidé. City vyprchaly. Nemá smysl si něco nalhávat.“
Opřela se do opěradla židle. Dvaadvacet let manželství. Vychovali syna. Prošli jeho pubertou i její čtyřicítkou. A teď, když se blížila padesátce, to vypadalo, že přichází další zlom.
„A kam si představuješ, že půjdu?“ zeptala se prostě.
„No…“ zarazil se. „Zatím můžeš bydlet u Blanky Fialaové. Nebo si něco pronajmout. První měsíce ti finančně pomůžu.“
Blanka – jeho sestra, která si odjakživa myslela, že si Radka vybrala špatně. „Finančně pomůžu.“ To znělo skoro velkoryse.
„A ty máš jaký plán?“
„Já?“ Bylo vidět, že takovou otázku nečekal. „Uvidím. Možná byt prodám a pořídím si něco menšího.“
„Tenhle byt?“ naklonila lehce hlavu.
„Ano. Proč ne?“
Vstala a přešla k oknu. Tomáš instinktivně ustoupil stranou. Dole na ulici proudili studenti s batohy – začal nový školní rok. Svět běžel dál, bez ohledu na jejich rozhovor.
„Tomáši, vzpomínáš si, na koho je ten byt napsaný?“
„Samozřejmě na mě. Proč by nebyl?“
„Na tebe?“ v jejím hlase zaznělo upřímně znějící překvapení. „Jsi si tím jistý?“
Poprvé během hovoru vypadal nejistě.
„No jistě. Už dávno jsme to přece řešili…“ začal a na okamžik se odmlčel, jako by si v hlavě snažil vybavit detaily, které mu náhle přestávaly dávat smysl.