„A co byt? Vždyť jsme do něj investovali oba. Rekonstrukce, vybavení…“
„Rekonstrukce?“ zvedla Radka Švecová konečně oči. „Máš na mysli tu, kterou dělal můj táta vlastníma rukama a nechtěl za to ani korunu?“
Odložila nůž stranou. „Nebo mluvíš o nábytku, který jsme pořídili z mé výplaty v době, kdy jsi hledal sám sebe a přemýšlel, čím vlastně chceš být?“
Tomáš Kolář se ohradil. „Vždyť jsem přece pracoval pořád.“
„Ano, pracoval,“ přikývla klidně. „Jenže tvoje peníze se tak nějak vždycky rozplynuly na tvých potřebách. Domácnost jsem táhla já. Pamatuješ, jak jsi to vysvětloval?“
Na okamžik se odmlčela, jako by citovala cizího člověka. „Chlap musí mít vlastní prostředky, aby si vážil sám sebe.“
Tomáš sklopil pohled.
„A nezapomněla jsem ani na to, jak jsi tvrdil, že na děti ještě nejsi připravený. Když se narodil Patrik Švec, říkal jsi, že tě otcovství děsí. A dnes všude vyprávíš, jaký jsi obětavý táta.“
„To s tím nesouvisí,“ zamumlal.
„Naopak. Souvisí to úplně se vším,“ odpověděla pevně. „Já vím, že tohle rozhodnutí v tobě nezrálo od včerejška. A ani od minulého týdne.“
Otočila se k němu celým tělem.
„Řekni mi, Tomáši, líbí se Simoně Tkadlecové náš byt? Nebo už spolu plánujete něco nového?“
Zbledl. „Jaká Simona?“
„Ta, se kterou si posledního půl roku píšeš. Osm let pracuje ve vaší firmě, děti zatím nemá, ale moc by si je přála. Říkám to správně?“
„Ty mě sleduješ?“
„Nemusím,“ pousmála se bez hořkosti. „Všechno jsi mi vlastně řekl sám. Pamatuješ si na ten večer před třemi týdny? Přišel jsi domů neobvykle nadšený a mluvil o jedné kolegyni. Jak je schopná, ambiciózní…“
„A hned druhý den sis koupil novou košili,“ dodala tiše. „Začal ses sprchovat ráno místo večer. Po deseti letech ses přihlásil do fitka, pořídil sis parfém. Telefon si bereš i do koupelny, dřív ti ležel klidně na stole. A usmíváš se na displej tak, jako ses na mě neusmál už roky.“
Na jeho chytrých hodinkách probliklo upozornění. Instinktivně se podíval na zápěstí a hned ho skryl.
„Píše ti Simona?“ zeptala se věcně.
Tomáš se sesunul na židli. „Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo…“
„Co jsi nechtěl? Zamilovat se, nebo být přistižen?“ přerušila ho.
„Byla to náhoda. Povídali jsme si v práci a pak…“
„A pak ses rozhodl, že bude jednodušší, když odejdu já,“ doplnila ho. „Praktické řešení. Byt zůstane tobě, tvoje pověst neutrpí – manželka přece odešla sama, takže vina je na její straně. A se Simonou Tkadlecovou pak můžete začít vztah bez poskvrny.“