Radka Švecová se posadila naproti němu a chvíli si ho jen klidně prohlížela.
„Víš, co je na tom všem zvláštní?“ řekla po chvíli tiše. „Já se na tebe vlastně nezlobím. Dokonce bych měla být vděčná.“
Tomáš zvedl oči. „Vděčná?“
„Ano. Díky tobě jsem pochopila, že jsem mnohem silnější, než jsem si kdy připouštěla.“
„A co tedy hodláš dělat?“ zeptal se opatrně.
„Normálně žít. Tady. Ve svém bytě,“ odpověděla bez zaváhání. „Možná konečně začnu s věcmi, o kterých jsem roky jen mluvila. Vždycky jsem neměla čas. Teď ho mít budu. Sama pro sebe.“
„A Patrik?“ nadhodil.
„Patrikovi je jednadvacet. Je dospělý. Myslím, že si dokáže udělat obrázek o tom, jak se který z rodičů zachoval.“
Tomáš nervózně vstal a přešel kuchyň sem a tam. „Radko… nedalo by se to vyřešit nějak rozumně? Mohl bych ti dát finanční vyrovnání.“
Podívala se na něj s upřímným údivem. „Za co přesně?“
„Za byt. Za ty roky spolu.“
„Ty mi chceš zaplatit, abys sem mohl nastěhovat Simonu Tkadlecovou?“ zeptala se klidně.
„Takhle jsem to nemyslel…“
„A jak tedy? Nabízíš mi peníze, abych se dobrovolně vystěhovala z vlastního domova?“
Zasmála se – bez hysterie, bez zlosti. Byl to čistý, téměř lehký smích.
„Víš, dřív bych na to možná kývla. Ze soucitu. Řekla bych si: chudák, prostě se zamiloval. Nechtěl ublížit. Odešla bych k Blance a ještě bych se ti omlouvala, že jsem nebyla dost dobrá, abych si tě udržela.“
Vstala a došla k oknu. Chvíli hleděla ven na šednoucí oblohu.
„Teď už ale chápu, že jsi mě měl za pohodlnou hlupačku, která všechno snese a vždycky ustoupí.“
Otočila se k němu.
„Spletl ses.“
„Takže nikam nepůjdeš?“ vydechl.
„Ne. Odejdeš ty. Dneska. A vezmeš si jen to, co je skutečně tvoje.“
„A když odmítnu?“
Podívala se na něj klidně, téměř vlídně. V očích neměla vztek, jen jistotu člověka, který si konečně uvědomil vlastní hodnotu.
„Pak si zítra Simona vyslechne, že její přítel není žádný svobodný muž, ale pořád ženatý. A také to, jak detailně sis naplánoval, že mě vyplatíš z bytu. Myslíš, že se jí to bude líbit?“
Tomáš zmlkl.
„Máš hodinu,“ dodala Radka. „V pět přijdou kamarádky. Nerada bych, aby se staly publikem našeho rodinného dramatu.“
Z parapetu vzala rozprašovač a začala rosit květiny. V bytě zavládlo ticho, přerušované jen jemným syčením vody a tlumeným vrzáním podlahy pod jeho kroky, když si šel balit věci.
Radka se sklonila ke své oblíbené fialce a usmála se.
Skutečný život jí právě začínal.