„Přesně takové jsem hledala,“ pousmála se Daniela Malířová na svůj odraz v zrcadle. V rukou držela šaty v jemném smaragdovém odstínu, lehké a splývavé, jako stvořené pro výjimečný večer, který měla pečlivě naplánovaný.
Chtěla Sebastianu Královi udělat radost. Poslední měsíce mezi nimi panovalo zvláštní napětí. Objímal ji čím dál méně, odpovídal stroze a většinu rozhovorů stáčel jen k praktickým věcem. Jako by sdíleli jednu adresu, ale každý žil v jiném světě. Daniela si však umínila, že dnešní večer to změní.
Naplánovala romantickou večeři na místě, kde se kdysi začal psát jejich společný příběh. V malém útulném podniku u řeky, nedaleko místa, kde se poprvé setkali. Po jídle se chtěla projít alejí, kde ji Sebastian kdysi poprvé chytil za ruku. Věřila, že návrat ke vzpomínkám probudí to, co mezi nimi postupně vyhasínalo.
Aby překvapení bylo dokonalé, rozhodla se, že pro něj nepřipraví jen stůl v restauraci. Vyrazí pro něj přímo do kanceláře. Ráno se ho nenuceně zeptala, zda má večer nějaké povinnosti a jestli neplánuje zůstat déle v práci.
Sebastian se na ni podíval poněkud zachmuřeně a krátce odvětil: „Dnes přijdu včas.“
Všechno tedy nasvědčovalo tomu, že její plán vyjde.
Když dorazila do jeho firmy, zamířila rovnou ke kanceláři. U stolu seděla jeho asistentka – upravená žena kolem osmadvaceti let – která Danielu přivítala obvyklým profesionálním tónem.
„Dobrý den, paní Malířová. Pan Král má právě poradu a vyřizuje důležitý hovor.“
„Počkám,“ odpověděla Daniela klidně. „Kde se mohu posadit?“
Asistentka na okamžik zaváhala.
„Posadím se tady,“ ukázala Daniela na malou pohovku opodál.
„Samozřejmě. Dáte si čaj nebo kávu?“
„Prosím zelený čaj.“
Usadila se do křesla a položila kabelku vedle sebe. Za chvíli před ní přistál šálek s horkým nápojem. V tom se dveře Sebastianovy kanceláře prudce otevřely a vyšla z nich mladá žena, rozcuchaná a zjevně rozladěná.
„Běžte za ním, volá vás,“ hodila směrem k asistentce a rychle odešla. Ta si povzdechla a zmizela uvnitř.
Daniela se pousmála. Pracovní stres, nic víc.
Chtěla si na chvíli zavřít oči, ale dolehly k ní hlasy. Dveře zůstaly pootevřené.
Sebastian mluvil nejprve věcně – padala čísla, termíny, konkrétní úkoly. Jenže postupně se tón rozhovoru měnil. Jeho hlas zjemněl, zpomalil. A když vyslovil jméno, téměř ho šeptal.
„Kláro… víš přece, že udělám všechno, co bude potřeba.“