„…abych s tebou mohl být,“ dozněl k ní Sebastianův hlas tlumeně přes pootevřené dveře. „Jen to chce trochu času. Nedělej ukvapené kroky.“
„Takhle už fungovat nechci,“ odpověděla Klára Šimonová tiše, ale pevně. „Už mě unavuje předstírání. Máme právo být spolu.“
Danielu jako by polil ledový proud. Takže přece. Její obavy nebyly výplodem fantazie. Instinkt ji nevaroval zbytečně.
Nevtrhla dovnitř. Nevztekala se. Nezhroutila se v slzách. Zůstala sedět bez hnutí, pohled upřený na dveře kanceláře, za nimiž její muž svěřoval jiné ženě slova, která měla patřit jí. Té samé ženě, kterou zdravila s úsměvem, když občas přišla do firmy. Té, s níž si vyměňovala zdvořilé fráze.
Po několika minutách se zvedla. Klidně, téměř mechanicky prošla chodbou, vyšla z budovy a zamířila k autu. Motor naskočil na první otočení klíčku. Cesta domů jí splývala do jediné šedé linky.
Doma ze sebe pomalu svlékla šaty, pečlivě je pověsila do skříně, převlékla se do pohodlného oblečení a usedla na pohovku. Do ruky vzala telefon. Na displeji se okamžitě objevila jejich svatební fotografie. Sebastian ji na ní držel za ruku, směje se a líbá ji na tvář. Daniela ten snímek dlouho pozorovala, jako by hledala náznak lži už v tom dávném okamžiku.
Pak klidně, téměř vyrovnaně, pronesla do ticha bytu: „Dobře, Sebastiáne. Tak si tu hru zahrajeme spolu.“
Probudila se s tlakem na hrudi. Spánek byl roztříštěný, přerušovaný neustálým proudem myšlenek. V hlavě jí znovu a znovu zněla jeho slova: „Už mě unavuje předstírání… Máme právo být spolu.“ Vryla se do ní jako nápis do kamene.
„Sedět a čekat nestačí,“ zašeptala si a rozhodla se jednat.
Co když se Sebastian chystá odejít a nechá ji bez prostředků? Sama by to zvládla, o tom nepochybovala. Jenže nebyla sama. Měli syna.
Ráno, když Sebastian odešel do posilovny, otevřela jeho notebook. Prošla e-maily. Později, když se vrátil a zamířil do sprchy, sáhla i po jeho telefonu. Prsty se jí třásly tak, že sotva dokázala rolovat obrazovkou. Přesto nic nenašla. Žádné milostné zprávy. Žádné náznaky. Jen pracovní komunikaci, pár lehkých vtípků s kolegy a několik fotografií z firemního večírku.
Nahlédla i do jejich společného účtu. Očekávala podezřelé převody, tajné odklánění peněz. Ale čísla byla v pořádku. Ano, částky odcházely — investice do nového projektu. Vždyť o něm mluvil a minulý týden jí dokonce ukazoval rozpočet. Tehdy tomu nepřikládala význam.
„Takže jsem se mýlila?“ problesklo jí hlavou. Jenže proč by s Klárou mluvil takovým tónem?
Dny plynuly a napětí mezi nimi houstlo, i když navenek zůstávalo vše zdánlivě při starém.