Nejistota ji ale dál nutila jednat. Daniela Malířová si proto najala soukromého detektiva, aby Sebastiana Krále sledoval. Čekala, že dříve či později přinese něco usvědčujícího — zprávu o tajných schůzkách, skryté telefonáty, cokoliv. Jenže vyšetřovatel nepřišel s ničím podezřelým. Všechno působilo až nudně spořádaně.
Rozhodla se tedy prověřit i Kláru Šimonovou. Projela její profily na sociálních sítích, proklikala přátele, sledující i komentáře. Hodiny zírala na fotografie: kelímky s latté, dokonale nalíčené selfie, citáty o osobním rozvoji, občas snímek z kanceláře s kolegy. Obyčejný život mladé ženy ze střední třídy. Nic víc.
„Co když je to jen zástěrka?“ napadlo ji. „Co když ten účet ani není její skutečný?“
Na okamžik uvažovala, že nechá detektiva sledovat i Kláru. Pak jí však došlo, že pokud se mezi nimi něco odehrává, bude to nejspíš přímo ve firmě. A tam cizí člověk zvenčí nic neuvidí. Mnohem účinnější by bylo mít někoho uvnitř.
Jako na zavolanou jí zazvonil telefon. Volala známá.
„Danielo, prosím tě, nezachránila bys nás? Dcera shání povinnou praxi. Nevěděla bys o něčem?“ ozval se naléhavý hlas.
Daniela na okamžik zaváhala, pak odpověděla klidněji, než se cítila. „Zkusím něco domluvit. Promluvím se Sebastianem a ozvu se.“
A tak se ve firmě jejího muže objevil nový praktikant — nenápadný pozorovatel, který jí měl referovat, co se v kancelářích skutečně děje.
Další dny se táhly jeden jako druhý. Sebastian zůstával chladný, uzavřený do sebe, téměř odměřený. Detektiv stále hlásil, že se s žádnou ženou mimo práci nestýká. Praktikantka zase tvrdila, že Klára se kolem něj často motá, vyhledává záminky k rozhovoru, ale on ji spíš přehlíží, než aby její snahu opětoval.
Jedno odpoledne odvedla Daniela syna do školy umění a pomalu se procházela po areálu, zatímco čekala na konec hodiny. Telefon v kabelce se rozvibroval. Na displeji se objevilo jméno Pavla Čermáková. Daniela si povzdechla a hovor odmítla — věděla, že Pavla dokáže mluvit bez přestávky, a dnes na to neměla sílu.
Mobil však zazvonil znovu. A ještě jednou.
„To snad není možné,“ zamumlala a přijala hovor. „Ahoj, Pavlo.“
„Tak co, už ti to Sebastian řekl?“ spustila Pavla bez pozdravu.
„Řekl co?“ nechápala Daniela.
„Ne co, ale koho. Kláru Šimonovou. Vyhodili ji. A ne zrovna v tichosti — okamžité propuštění. Prý vynášela informace konkurenci. Údajně to táhla na dvě strany už delší dobu.“
Daniela se zastavila uprostřed chodníku. Srdce se jí prudce rozbušilo.
„Aha… on ti o tom ještě neřekl?“ podivila se Pavla. „No, tak to si asi nechal na večer.“
Bez vyzvání pokračovala: „Povídá se, že se na něj lepila, aby získala přístup k citlivým datům. On prý něco tušil, ale nemohl ji vyhodit — měla vazby na jednoho z akcionářů. Teď se to všechno provalilo. Skončila na černé listině. V oboru si už ani neškrtne.“