Pavla si všimla, že Daniela zbledla.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se starostlivě. „Proč nic neříkáš?“
Daniela potřebovala pár vteřin, aby vůbec dokázala popadnout dech. Srdce jí bušilo tak silně, až ji to zneklidňovalo.
„Já… ano, jsem v pořádku. Jen si to musím srovnat v hlavě,“ odpověděla nakonec vyhýbavě.
Když se Sebastian Král večer vrátil domů, bylo na něm něco jiného. Poslední měsíce chodil napjatý, uzavřený, s očima věčně upřenýma do telefonu. Dnes však působil uvolněně. Dokonce se usmíval.
„Ahoj,“ pozdravil ji lehce a políbil na tvář. „Dnešek se vážně povedl.“
„Čím to?“ zeptala se Daniela opatrně.
„Protože jsi doma,“ usmál se. „A taky proto, že se konečně vyřešily ty komplikace v práci. Můžu si po dlouhé době oddychnout.“
Daniela ho pozorovala pozorněji než obvykle.
„Jaké komplikace?“ nadhodila klidným tónem.
Sebastian si sundal sako a mávl rukou. „Moje asistentka spolupracovala s konkurencí. Nic, co by stálo za román.“
Daniela se slabě pousmála. „To zní jako zápletka z nějakého thrilleru. Myslela jsem, že takové věci se dějí jen na plátně.“
„Kéž by,“ vydechl. „Něco mi na tom nesedělo už delší dobu. Tak jsem začal být opatrný. Postupně mi došlo, co Klára Šimonová dělá, a začal jsem shromažďovat důkazy. Nemohl jsem ji vyhodit bez podkladů, ohrozil bych firmu. Byla to malá tajná operace. Několik měsíců jsme mapovali její kroky, než jsme zasáhli. Jinak by nám mohla napáchat vážné škody.“
Odmlčel se a pak dodal: „Jsem rád, že je to za námi. Teď se chci věnovat hlavně nám. Mimochodem, co máme k večeři? Umírám hlady.“
Daniela mlčela. V hlavě se jí začaly spojovat jednotlivé střípky. Zavřené dveře pracovny. Tlumené hovory. Věta, kterou kdysi zaslechla: „Už mě unavuje to předstírání.“ Nemluvil o milence. Mluvil o nutnosti hrát roli, aby udržel celé vyšetřování v tajnosti.
„Hned to naservíruju,“ řekla tiše a zamířila do kuchyně.
Postavila před Sebastiana talíř a posadila se vedle něj.
„Promiň mi,“ zašeptala.
Zvedl k ní překvapený pohled. „Za co?“
„Napadly mě… věci. Ty nejhorší scénáře.“
Sebastian zavrtěl hlavou. „To já bych se měl omluvit. Měl jsem ti to říct dřív.“
„Možná,“ pokrčila rameny.
„Ne možná. Určitě. Měl jsem s tebou víc mluvit. Víc ti věřit. Jsme přece tým.“
Opřela si hlavu o jeho rameno a poprvé po dlouhé době cítila skutečný klid.
„Ano,“ přikývla. „Jsme tým.“
Čas plynul a napětí, které mezi nimi tiše narůstalo, se postupně rozpustilo. Události kolem Kláry vyšuměly a staly se jen kapitolou, kterou oba uzavřeli. Daniela si však odnesla důležité poznání:
Pochybnosti se rodí uvnitř nás. Když začneme ztrácet jistotu sami v sobě, hledáme viníky kolem. A někdy přitom přehlédneme pravdu, která je mnohem prostší.