„Zase nebude večeře! Děláš si z mého syna legraci?“ zvolala teatrálně moje tchyně Květoslava Pospíšilová a chytila se za hruď, jako by šlo o život. „A ty tu ještě sedíš o hladu, viď?“
„Právě jsem přišla z práce,“ odpověděla jsem klidně a snažila se nevybouchnout. „Můžu si aspoň sundat kabát, než mě začneš vyslýchat?“
„Klárko, copak to tam máš dobrého?“
Květoslava okamžitě strčila nos do krabičky, kterou jsem vytáhla z tašky, a nadzvedla obočí s výrazem lovce, který ucítil kořist.
„Kupované jídlo? Hotový salát z obchodu? Ty už snad ani neumíš vařit! A co budeme jíst my s Radovanem? Je osm večer!“
Otevřela jsem i druhý box – karbanátek s bramborovou kaší, všechno z lahůdek. Vonělo to báječně. Tchyně si hlasitě povzdechla, jako bych jí právě rozbila rodinný porcelán.
„Radovane!“ zakřičela tak, že to museli slyšet i sousedé. „Pojď se podívat, co tvoje žena zase vyvádí!“
Manžel se vybelhal z ložnice v trenýrkách a vytahaném tričku, s otiskem polštáře na tváři. Už třetí měsíc byl bez práce a stále čekal na „nabídku, která bude stát za to“.
A tehdy se to celé rozjelo naplno. Vlastně ne – začalo to už mnohem dřív, když jsem se jednou po dvou vyčerpávajících směnách vracela domů a sotva se držela na nohou.