Tenkrát jsem přišla domů úplně vyčerpaná a na stole mě čekal jen lístek: „Kláro, došly zásoby. Jsme u známých. Nakup všechno potřebné. Tvoji příbuzní.“
Tvoji příbuzní. Jako bych byla hospodyně na směně, ne člen rodiny.
Dorazili zpátky najedení, s úsměvy od ucha k uchu. Já ležela na gauči s knihou v ruce. Na sporáku se ohřívaly těstoviny s konzervovaným masem, které jsem cestou koupila.
„Co to má znamenat?“ ohrnula nos Květoslava Pospíšilová. „Taková odbytá večeře, Klárko?“
„Vždyť jste byli na návštěvě,“ podivila jsem se. „To jste zase dostali hlad?“
„U Dany Bednářové se člověk pořádně nenají,“ povzdechla si teatrálně. „Upeč medovník, už jsi ho dlouho nedělala. Není sice dokonalý, ale aspoň domácí.“
„A nějaké řízky by taky bodly,“ přidal se Radovan Král a poplácal se po břiše.
Neodpověděla jsem. Otevřela jsem knihu a nechala jejich slova vyšumět. Právě tehdy se mi v hlavě zrodil drobný plán odvety.
Ten večer jsem se poprvé nehájila. Prostě jsem si nandala jídlo na talíř a klidně se pustila do večeře.
„Děláš si z nás legraci?“ vyjel Radovan. „Mami, klid, něco uvařím…“
„Prosím tě,“ odfrkla si tchyně. „Kláro, nech toho divadla.“
„Jakého divadla? Dvanáct hodin jsem byla v práci. Jsem unavená. Koupila jsem hotové jídlo. Můžete udělat totéž.“
„A z čeho, zajímalo by mě?“