„Tam mi aspoň dají najíst!“ dodala Květoslava Pospíšilová a práskla za sebou dveřmi.
Na odchodu ještě stačila houknout: „Radovane, srovnej si ji!“
Zůstal tu se zejícím prázdným ledničkou a výrazem bezradného dítěte. První den přežíval o čaji. Druhý otevřel poslední konzervu guláše. Třetí se pokusil uvařit těstoviny, které pak topil v kečupu a majonéze, aby se daly spolknout.
„Kláro…“ ozval se opatrně. „Musíme si promluvit.“
„Poslouchám,“ odpověděla jsem klidně a sedla si naproti němu s miskou řeckého salátu.
Sklopil oči. „Došlo mi, že jsem se choval hloupě. My s mámou jsme si zvykli, že všechno táhneš sama. A brali jsme to jako samozřejmost.“
„A co se má změnit?“ nadhodila jsem.
„Najdu si práci. Hned zítra. V call centru berou každého. A už tě nikdy nebudu kritizovat. Jen tě prosím… začni zase vařit. Bylo to peklo.“
Chvíli jsem ho nechala v tichu. „Dobře. V pondělí mi ukážeš pracovní smlouvu a vrátím se ke sporáku.“
Horlivě přikyvoval.
V pondělí večer už na stole voněla bramborová kaše s karbanátky a čerstvý salát. Radovan jedl a oči se mu leskly.
„Už nikdy…“ vzlykal mezi sousty.
Květoslava se objevila za čtrnáct dní. Beze slova se najedla a tiše pronesla: „Děkuju.“
Od té doby k mému vaření nepadla jediná výtka.
A já si uvědomila, že někdy stačí přestat dělat to, co druzí považují za povinnost, aby si konečně všimli, kolik to stojí sil.