Krabice od zimních kozaček byla téměř beztížná. A právě ta lehkost bolela nejvíc.
Helena Pražáková stála uprostřed ložnice a svírala karton tak silně, až se jí nehty zarývaly do měkkého papíru. Tři roky. Celé tři roky do ní po troškách ukládala bankovky – prémie z práce, odměny za zpracované čtvrtletní uzávěrky bokem, peníze ušetřené na obědech, které si místo restaurace nosila v krabičce. V té krabici ležela její jistota pro horší časy, vysněný pobyt v lázních a také oslava narozenin v restauraci „Oněgin“, o níž snila od chvíle, kdy překročila třicítku.
Teď tam nebylo nic. Jen staré noviny na dně.
V zámku zarachotil klíč. Helena se ani nepohnula. Slyšela, jak se Stanislav Moudrý loudá předsíní, jak kovová lžíce na boty cinkla o podlahu.
— Heleno, jsi doma? — zavolal nuceně veselým hlasem, v němž bylo cítit napětí. — Byl jsem u mámy. Už to vypadá dobře, prý precizní práce. Nějaká dovážená keramika, žádná levná náhražka.
Vešel do ložnice s úsměvem na rtech. Ten však zmizel stejně rychle jako pára nad hrncem, když spatřil krabici v jejích rukou.
— Kde jsou ty peníze, Stando? — zeptala se klidně. Její hlas byl suchý a chladný.
Pokrčil rameny, přešel ke skříni a začal si rozepínat košili. Záda měl strnulá.
— Vzal jsem je. Bylo to nutné. Máma má zuby v hrozném stavu, sotva jí. Doktor říkal, že buď hned, nebo se to zkomplikuje a zaplatíme dvojnásobek.
— To byly moje úspory. Na moje narozeniny. Na „Oněgina“.
Stanislav se prudce otočil. Do tváří se mu nahrnula krev. Útok byl jeho oblíbená obrana, přesně jak ho to učila Ladislava Vysokýová.
— Proboha, zase ta hospoda! Je ti pětatřicet, ne padesát! Oslavíme to doma. Uděláš salát, upečeš kuře, hotovo. Máma sotva kouše a ty chceš vyhodit sto tisíc za jeden večer? To je sobectví.
— Vzal jsi mi můj den.
— Pomohl jsem vlastní matce! A nic jsem nevzal, jen použil. Máme společné finance, nebo ne? Jsme rodina, ne podnájemníci. Peníze jsou zaplacené v ordinaci. Smiř se s tím a nechovej se jak účetní kniha.
Praštil dveřmi tak silně, až se ve vitríně zachvěla skla.
Helena si pomalu sedla na taburet. Nepřišel pláč ani výbuch vzteku. Jen prázdno, ostré a hučící. Nezeptal se. Ani ho nenapadlo se zeptat. Její přání pro něj nemělo váhu. Bylo méně než pohodlí jeho matky.
Mobil krátce pípnul. Připomínka: „Potvrdit rezervaci. 15 hostů.“
Podívala se na displej. Prst se na okamžik zastavil nad tlačítkem zrušit. Pak ale vyhledala jiné číslo a přiložila telefon k uchu.
— Renato Janečeková, ahoj. Vzpomínáš si na toho překupníka, Daniela Řezníka, co se pořád vyptával na tátovu garáž? Ano, toho, co ji chtěl…