— …co ji chtěl odkoupit jako sklad pneumatik. Máš na něj ještě kontakt? Zavolej mu. Řekni, že souhlasím. Ale jen pod podmínkou, že si všechno z garáže vystěhuje sám. A ještě dnes.
Druhý den se vlekl v dusivé, lepkavé atmosféře. Stanislav Moudrý se po bytě pohyboval sebejistě, téměř vítězoslavně. Byl přesvědčený, že krize je zažehnána. V jeho představách Helena Pražáková jako vždycky potlačí slzy někde mezi koupelnou a sporákem a večer postaví na stůl obyčejnou večeři.
Když si oblékal kabát, utrousil přes rameno:
— Hlavně dneska nic nevymýšlej. Máma nemůže kousat tvrdé věci. Udělej bramborovou kaši a nějakou rybu na páře. A žádné návštěvy, jen my tři, v klidu.
Helena přikývla, aniž by odtrhla pohled od okna.
— Dobře. Jenom nebudeme jíst doma.
Zarazil se.
— Jak to myslíš?
— V restauraci Oněgin. Rezervaci jsem potvrdila. Hosté jsou pozvaní.
Chvíli na ni jen zíral, jako by špatně slyšel.
— Ty ses zbláznila? Z čeho to chceš zaplatit? Říkal jsem ti, že nemáme ani korunu navíc!
— Přijď v sedm. A vezmi s sebou maminku. Obleč si ten modrý oblek, sluší ti.
Cestou do restaurace byl Stanislav neklidný. Nervózně si pohrával s knoflíkem saka a polohlasem si opakoval, že jakmile přinesou účet, prostě vstane a odejde. Byl přesvědčený, že Helena jen blafuje. Že čeká, až to zase nějak zařídí, půjčí si, zachrání situaci. „To tak,“ bručel si v duchu. „Aspoň se ztrapní před kamarádkami, až jí terminál odmítne kartu.“
Oněgin je přivítal tlumeným světlem a cinkáním sklenic. Sál byl zaplněný. Heleniny přítelkyně, kolegové z práce, Renata Janečeková s manželem — všichni slavnostně oblečení, s květinami v rukou.
Ladislava Vysokýová seděla čestně v čele stolu vedle syna a okázale si sahala na tvář.
— Táhne tu, — prohlásila hlasitě, když číšník doléval červené víno. — A ty ceny… Stando, viděl jsi ten jídelní lístek? Jeden salát za půl důchodu. To je šílenství. Měli jste nám ty peníze radši dát, splatili bychom půjčku.
Stanislav do sebe mlčky obrátil panáka vodky. V žaludku mu těžce ležela úzkost. Večer se chýlil ke konci a účet se blížil.
Když servírovali hlavní chod — steaky provoněné rozmarýnem a kouřem z grilu — rozhodl se přejít do útoku. Musí si získat sympatie dřív, než přijde číšník s platebním terminálem.
Zvedl se, lehce se zakymácel a cinkl vidličkou o karafu.
— Pozor! — zahřměl.
Hovor utichl. Renata naproti němu přestala jíst a pozorně se na něj zadívala.
— Chci pronést přípitek, — spustil a přelétl přítomné zastřeným pohledem. — Na mou ženu. Která uspořádala hostinu v době, kdy bychom měli šetřit.
Helena seděla vzpřímeně, dlaně složené na klíně. Její klid byl téměř znepokojivý.
— Vy si tu užíváte, jíte a pijete, — jeho hlas sílil, — ale víte vůbec, že u nás doma je problém? Že moje matka potřebovala pomoc. Naléhavou. A moje žena… ta trvala na téhle oslavě za každou cenu.