— …že u nás doma hoří? Moje máma potřebovala okamžitou pomoc. A moje žena… ta si prosadila tuhle oslavu stůj co stůj.
Ladislava Vysokýová přikývla s výrazem mučednice a teatrálně si přitiskla ubrousek k očím, přestože zůstaly suché.
— Zakázal jsem to! — vykřikl Stanislav Moudrý a práskl dlaní do desky stolu tak silně, až poskočily příbory. — Řekl jsem jí jasně: „Máma povídala, že na restauraci nemáš, tak jsme jí nechali udělat implantáty.“ Ano, vzal jsem ty peníze z úspor! Protože jsem chlap a umím určit, co je důležité! A tenhle večírek… — ušklíbl se směrem k Heleně Pražákové — na ten už mi nic nezbylo. Takže, miláčku, můžeš si po hostech umýt nádobí, nebo si klidně zavolej policii. Za svou matkou si stát budu.
Místností se rozhostilo tíživé ticho. Od baru bylo slyšet jen monotónní syčení kávovaru. Hosté zírali na Helenu — někteří s lítostí, jiní s otevřeným odsudkem.
Helena se bez spěchu postavila. Sáhla po svém psaníčku a klidně zacvakla kovový uzávěr.
— Už jsi skončil, Stando? — zeptala se tiše.
— Řekl jsem všechno! — založil si ruce na prsou, přesvědčený o svém triumfu.
— V jednom máš pravdu. Stanovil jsi priority. Sáhl jsi na moje peníze bez jediného slova. Rozhodl jsi, že to, co chci já, nemá žádnou váhu.
— Vyřešil jsem problém!
— A já také, — odpověděla klidně. Z kabelky vytáhla těžký svazek klíčů.
Na kroužku se pohupoval malý kovový píst jako přívěsek. Stanislav ho poznal okamžitě. Sám ho před třemi lety vysoustružil.
Klíče s kovovým cinknutím dopadly do talíře s nedojedeným salátem přímo před něj.
— Co to má znamenat? — zbledl.
— Klíče od tvé garáže. Vlastně od mé garáže, kterou jsem zdědila po tátovi. A taky od visacího zámku.
— No a? — snažil se o pohrdavý tón, ale po zádech mu přejel chlad. — Zamkla jsi mě? Myslíš, že mě to zastaví? Vezmu rozbrušovačku a je po zámku.
— Nemusíš nic řezat. Je tam nový zámek. A nový majitel.
— Jaký majitel?
— Garáž jsem dnes ráno prodala. Přepis jsme vyřídili na úřadě, smlouvu mám u sebe. Daniel Řezník si ji převzal i s obsahem. Řekl, že si s tvými věcmi poradí sám.
Stanislavovy oči se rozšířily hrůzou.
— S věcmi? — vydechl. — Vždyť tam je moje Pajero! Rozebrané do posledního šroubku! Dělám generálku! Jen díly mají hodnotu tři sta tisíc! A ten motor…
— Teď už je to majetek Daniela, — pokrčila rameny Helena. — Prodala jsem nemovitost. Co v ní bylo, řeší nový vlastník. Říkal, že karoserii dá do šrotu a motor střelí dál. Prý se mu zrovna hodí.
— To jsi nemohla… — sesunul se zpátky na židli. — To byl můj projekt. Pět let práce…
— A já tři roky šetřila na dnešní večer, — přerušila ho ostře. — Vlezl jsi do mé schránky.