…schránky. A já jsem se podívala do té tvé kůlny.
Z kabelky vytáhla objemnou obálku a s ledovým klidem ji přisunula přes stůl ke Stanislavovi.
— Oslava vyšla na sto osmdesát tisíc. Garáž jsem prodala za tři sta, musela jsem jít s cenou dolů, aby to bylo rychlé. Tady máš zbytek. Sto dvacet tisíc. Pořiď si za to něco na uklidnění.
Stanislav zasténal a zabořil prsty do vlasů.
— To je konec… Mami, slyšíš to? Ona prodala moje Pajero!
Ladislava Vysokýová vyskočila tak prudce, až židle za ní s rachotem spadla na podlahu.
— To je drzost nejhrubšího zrna! To nenecháme být! Obrátíme se na soud!
— Jen si posloužte, — ozvala se Renata Janečeková a postavila se po bok Heleny. Byla statná a její pohled měl sílu lisovacího stroje. — Garáž byla napsaná na Helenu Pražákovou. Mohla s ní naložit, jak chtěla. Zato to, že si Stanislav odnesl peníze z bytu bez dovolení, už zavání trestným činem. Sepíšeme oznámení, nebo raději odejdete po svých?
Stanislav zíral střídavě na klíče utopené v salátu a na obálku plnou bankovek. Rty se mu chvěly. Došlo mu, že Daniel Řezník — ten samý Daniel, s nímž se kdysi rozhádal — mu nic vracet nebude. Sen o terénním voze, jeho útočiště mezi šrouby a olejem, zmizel během jediného večera.
— Myslím, že byste už měli jít, paní Vysokýová, — pronesla Helena zřetelně. — Zuby máte nové a pevné. Škoda jen, že charakter se koupit nedá.
— Okamžitě pryč! — zaječela tchyně, popadla syna za rukáv a táhla ho ke dveřím. — Pojď, Stando! Sem už nepáchneme! Ještě uvidíš, ty potvoro!
Stanislav se zvedl jako po těžkém otřesu. Než vyrazil, rychle shrnul obálku do kapsy — praktická stránka jeho povahy zvítězila nad zoufalstvím. Bez jediného pohledu na manželku zamířil k východu. Připomínal psa, kterému někdo vyrval z tlamy poslední kost.
Jakmile se za nimi zavřely prosklené dveře, Helena dlouze vydechla. Záda, která dosud držela rovně jako pravítko, se jí náhle uvolnila.
— To bylo tvrdé, — uznale poznamenala Renata a dolila jí červené víno.
— Ale účinné, — odpověděla Helena klidně.
Zůstalo po nich prázdné místo a na ubruse osaměl příbor. Helena zvedla sklenku. V očích jí nezasvítily slzy, nýbrž jiskry vzdoru.
— Dámy! — zvolala. — Připijme na odborníky přes dokonalé úsměvy! Díky nim jsem se zbavila hned dvou zkažených lidí najednou!
Sál souhlasně zaburácel a kapela spustila svižnou melodii. Víno bylo suché, lehce trpké a chutnalo po svobodě. Jako by z ní někdo sňal těžký balvan.
Neznámá žena jednou před školkou oslovila čtyřletého chlapce slovem „synku“ a rozplakala se.
Gabriela Vaněková dítě rychle odvedla. Večer její muž vytáhl z šuplíku složku s dokumenty.
— Kdyby se pokusila něco vyvádět, máme všechno podložené, — ujistil ji.
Helena Pražáková se však o žádné spory nepokoušela. Jen den co den postávala opodál u plotu mateřské školy. Mlčky. A dívala se.